Kniha Davida Mitchella Atlas mraků je postmoderní sci-fi román, u jehož čtení se vypravíte na šest různých míst skrze osobitý pohled šesti různých postav. Román proslavila nedávná filmová adaptace, ale vězte, že čtení vás ohromí a okouzlí víc, než film. Tyto řádky jsou určeny především těm, kteří se chtějí ponořit do chytře propleteného světa několika příběhů na 500 stránkách. A pro ty, kteří film tak úplně nepochopili a doufají, že jim předloha osvětlí pravý smysl jednotlivých příběhů i celku.
Jednotlivé příběhy jsou od sebe formálně oddělené. Stejně tak tomu mělo být i ve filmu, ale tvůrci se rozhodli jednotlivé scény do sebe „prostříhat“. Ve filmu zvolený princip funguje, ale zároveň zmátl diváky a navnadil je k něčemu, co ve výsledku nepřichází. Katarze, kterou přináší kniha, je ve filmu schovaná pod spoustu scén, které vypadají důležitější, než mají být. Ke stálému napětí přispívá i hudba a rychlé tempo střihu, které v knize rozhodně není ani naznačeno. Když však film končí, vlastně nevíte, na co jste to celou dobu koukali. Jediná jistota, kterou máte, je myšlenka převtělení duše do různých osob v několika životech. Kniha si dává s vysvětlováním na čas a přestože je i v ní smysl skryt mezi řádky, to hlavní vám dojde. Nenásilnou a působivou cestou, jak to jen knihy umí. A navíc si v příbězích můžete najít spoustu detailů, které ve vás vyvolají vaše vlastní vědomé i nevědomé zážitky. Jednotlivé příběhy mají v knize mnohem větší prostor, a tak si autor může hrát se stylem vyprávění do posledního detailu. Nejen že je každý příběh jinou formou informace, ale jejich provázanost tvoří kostru konstrukce reinkarnací. Ve filmu je tato provázanost zachovaná a navíc na sebe jednotlivé scény navazují chytrými filmovými prostředky. Tvůrci nenechali nic náhodě, ale to zapříčinilo přílišnou pompéznost, která odvádí pozornost právě od geniálně vykreslených charakterů. Knihu stojí za to si přečíst minimálně kvůli příběhu mladéh
o hudebního skladatele Roberta Frobishera, který svět popisuje v hudebních termínech. Ve filmu se pokusili jeho vnímání světa ukázat, ale ve změti ostatních postav se to ztratí. I Tichomořský deník Adama Ewinga je sám o sobě dílem, které si zaslouží víc prostoru, než jen osekaný příběh a nepřekvapivou pointu. V knize má každý postava stejný prostor, kdežto v adaptaci přitahují pozornost hlavně známé tváře. To je velká škoda. Méně známí herci by téhle mozaice určitě udělali větší službu.
Literatura funguje jinak, než film, a proto je na místě použít jiné výrazové prostředky a vybrat si jen ty motivy, které jsou pro ten který umělecký útvar důležité. Kniha je o hodně „upovídanější“ a postavy procházejí mnohem komplikovanějšími peripetiemi, než filmové postavy. Pokud knihu čtete až po zhlédnutí filmu, budou vám připadat jednotlivé příběhy zbytečně rozvinuté a složité. Naopak film je ve srovnání s knihou zjednodušen na typické filmové emoce, jako je láska, humor, nenávist, strach atd. Přidané konce jsou úlitbou filmovému průmyslu a po přečtení předlohy působí příliš samoúčelně. A pro tyto i další důvody je nejlepší vidět film i číst knihu. Myšlenka skrytá v obou těchto dílech je totiž dostatečně silná, aby stálo za to se na ní zamyslet z několika úhlů. A hlavně, vidět knižší postavy oživlé, má vždy své kouzlo.
Po přečtení se ukážou slabší stránky filmu, jako přehnaná snaha tvůrců ztvárnit propojení mezi postavami. Místo složitého líčení a maskování stále stejných herců do různých rolí v každém příběhu by bylo lepší zaměřit se na skutečnou podstatu díla. Zasloužila by si jednodušší uchopení. Především mi vadilo, že nápad namaskovat slavné představitele hlavních rolí do „reinkarnací“ v dalších životech není vůbec převzaté z knihy. Příběhy v knize mají každý jen jednu hlavní postavu a ta se převtěluje do hlavní postavy v dalším příběhu (pokud na to přistoupíte). Ve filmu hraje každou hlavní postavu někdo. Potom nechápu pravidlo „stejný herec – stejná reinkarnovaná osoba“. Převtělení se týká výlučně hlavní postavy, kdežto ve filmu se reikarnují skoro všichni, a navíc pokaždé do zcela jiných osobností – někdy zlých, někdy dobrých. Podstata převtělení je přitom ta, že vás minulost ovlivní a posune vás ke statečnosti v boji se zlem.
Násilná snaha propojit všechny hlavní postavy v každém časovém období má ve filmu za následek přílišné rozptýlení. Když divák hledá, ve které postavě se skrývá který slavný herec, většina pozornosti je namířena nežádoucím směrem. Ideálně by adaptace měla vypadat tak, že by každou postavu hrál někdo jiný a vedlejší postavy taky, protože ty nejsou pro příběh zas tak důležité. Důležitá je návaznost jednotlivých příběhů a boj, který hrdinové znovu a znovu svádějí s institucemi, se zloduchy, s utlačovateli a dalšími zabijáky lidské svobody.
Kvůli hereckému obsazení je taky pozměněný věk hrdinů, a to o celá desetiletí. V příběhu z daleké budoucnosti je v knize výslovně řečeno, že lidé se dožívají jen kolem 40 let a vypravěčem má být mladý muž, nebo spíš ještě chlapec. Ve filmu je jím však výrazně starší Tom Hanks, čímž jeho postava vypadá velmi naivně až hloupě. V předloze však zkrátka postrádá životní zkušenosti, a tak si podivné události vykládá po svém.
Je pochopitelné, že tvůrci si vyhledali (nebo přidali) vizuálně přitažlivé momenty a postavili na nich celé scény. V knize je vizuální stránka jen prostým popisem toho, jak to v té které době vypadá. Ve filmu však byl naplno využit potenciál šesti světů a historických dob, a dokonce i osobitého vidění světa očima jednotlivých hrdinů. Film je pastvou pro oči, kniha pastvou pro duši. Oboje stojí za to, ale nečekejte od nich stejný účinek.
Přečtete si filmovou recenzi zde.
Klára Scholzová
