David Cronenberg není pro filmové fanoušky neznámé jméno. Režisér a scenárista natočil na dvě desítky celovečerních snímků, přičemž nejznámějším je zřejmě hororová Moucha. Cronenbergovy poslední počiny (Nebezpečná metoda, Cosmopolis) vzbuzují spíše rozpaky, i když je třeba dodat, že jednasedmdesátiletý Kanaďan nikdy nebyl masově oblíbeným tvůrcem.
Starší sourozence ale nechme stranou, nyní spatřilo světlo světa nemluvně, které může být svým bratrům a sestrám podobné stejně dobře, jako se od nich může lišit. Tatínek pro něj vybral jméno Mapy ke hvězdám.
První batolecí krůčky jsou dost nejisté. Během úvodní dvacetiminutovky z divákovy tváře nejspíš nezmizí zmatený výraz, jak se bude všemožně snažit porozumět náhodným, podivným a zdánlivě nesouvisejícím střípkům, jako jsou umírající holčička v nemocnici, zvláštní terapeutické metody, prodávaní vlastních výkalů, nepovedený sex ve třech a úryvek z básně Paula Éluarda zaznívající z úst různých postav. A to je teprve začátek.
Později se ale puzzle začnou skládat dohromady a jednotlivé střípky získávat smysl. Takže popořádku. Agatha přijíždí do Los Angeles, aby znovu navázala kontakty se svou rodinou poté, co se v léčebně řadu let léčila z pyromanie. Její bratr Benjie je dětská herecká hvězda, které matka pomáhá v rozvoji kariéry. Otec píše knihy a pracuje jako terapeut celebrit. Jednou z jeho klientek je i Havana Segrand, stárnoucí herečka, jíž začne právě Agatha dělat asistentku. Do toho je tu ještě řidič limuzíny Jerome, který touží po filmové slávě a shodou okolností se k celé zápletce přimíchá.
Stěžejní je právě pyromanka Agatha toužící po odpuštění a na druhé straně její rodina, která se od ní chce kvůli děsivé příhodě z minulosti držet co nejdál. Nebo nechce? To už musí zjistit divák sám. Vodítek ale příliš nedostane a jen stěží odhadne, jak celý příběh skončí a co z tohohle mimina v dospělosti vyroste. Stačí naznačit, že u pyromanie, drogové závislosti a halucinací zdaleka nezůstane.
Ve filmu není nic jisté a nejméně pak úmysly a motivace jednotlivých postav. Najít si v příběhu svého oblíbence? Takřka nemožné. Na jednu stranu je to dobře, málokterý film je v dnešní době tak obtížně odhadnutelný. Zároveň se v něm však opravdu těžko hledá něco, co by se diváka dotklo. V tom je asi největší problém filmu Mapy ke hvězdám. Jsou chladné, ponuré, odměřené.
Přesto snímku nelze upřít řadu pozitiv. Neotřelý příběh je jedním z nich a divákovi se jednoduše nestane, že by měl pocit typu tohle už jsem někde viděl. Pomáhá tomu i skvěle vybrané a hlavně skvěle hrající obsazení, v němž není jediné slabé místo (zapomeňte na Roberta Pattinsona jakožto upíra s tupým pohledem). Když zjistíte, že hudbu pro film složil Howard Shore, automaticky přidáváte k hodnocení pár procent navíc. Zaujme i nepřehlédnutelné rýpnutí do hollywoodského světa a všech jeho neřestí.
Závěrečné titulky snímku doprovázejí pocity jako při odchodu z psychiatrické léčebny. Šok, zmatenost, smutek, obavy, zděšení. Zážitek, který bude v člověku ještě nějakou dobu rezonovat. V zásadě však nic, co by si kdokoliv dobrovolně naordinoval. Mapy ke hvězdám si přesto šanci zaslouží. Obzvlášť tu druhou. Při opětovném zhlédnutí totiž vyplují na povrch nové skutečnosti i promyšlené detaily, a hodnocení se může z průměru vyšplhat bůhvíkam, třeba až ke hvězdám. Je však otázka, jaké procento diváků bude ochotné pustit si tuto roztodivnou směsici ještě jednou.
Kristýna Motlová
