Slyšel jsem samou chválu na 15 dílný seriál platformy Max z urgentního příjmu někde v Pittsburku. To, co vám obyčejné seriály poskytují tak jednou za několik dílů, vám tady servírují každých deset minut. Syrové záběry na operačním sále, řezání skalpelem do různých částí těla, zmrzačená těla, náhlá úmrtí, záchrany života. To není horor, to je běžný den na trauma centru, který se z 12 hodin kvůli krizové situaci o něco protáhne (15 hodin). Seriál je zabydlený nejen týmem zkušených doktorek a doktorů, ale i mladými medičkami a mediky, kteří se učí na lidech, kterým na pohotovosti jde o život. A také pomocným pesronálem, sestrami, ostrahou, recepční.
Není to seriál Pohotovost nebo Chicago Hope. Není tu čas na dlouhé úvahy a spletité dojímací scény. Je to instantní nášleh, zhuštěné drama plné paralelních mikropříběhů. A tvůrci se nebojí ukazovat, jak tu umírají i mladí lidé nebo děti. Krátké, ale o to silnější katarze, chvíle velmi silného truchlení, když někdo přijde o život, když se někomu život nepodaří zachránit.
A také zachráněné životy, kterých je většina, ale radost z nich je prchavější a ne tak trvalá, jak by mohly ukazovat statistiky oddělení. A do toho paralelní příběhy se sociálním podtextem, načrtnuté příběhy o zneužívání, o obchodu s lidmi nebo jen příběhy agresivních a sjetých pacientů.
V hlavní roli kapitána směny, doktora Robbyho exceluje Noah Wyle. Ten si zrovna před mnoha lety vystřihl i doktora v seriálu Pohotovost. Postavu suverénního kouče celého týmu zmítají vlastní démoni a pochybnosti. Síla jeho osobnosti je i v jeho zranitelnosti a nedokonalé rezistenci vůči úmrtím, kterých tuto směnu bude ještě víc, než obvykle. Většina postav doktorů, sester, ale i pomocného personálu se daří ukazovat jako lidské bytosti, které mají své potřeby, vztahy, nedostatky. Nejsou to superhrdinové, ale jsou tak scénaristicky nabrífovaní v medicíně, že budete jen zírat, jak dokážou během pár vteřin zvolit způsob, jak někou zachránit život. S použitím slengového slovníku akutní medicíny. Takže ohromení budete.
A jsou tu lékaři, jako je právě doktor Robby, kteří zkouší i neortodoxní cesty, jak krizovou situaci řešit. Postavy se během této jedné směny vyvíjí, máte možnost je víc poznat, mezi nimi poznávat někdy i přiostřené vztahy. Takhle si asi představíte i české mediky. Jsou cyničtí, drsní, věcní. Ale ovládají většinou i umění jednat s lidmi, kterým odejde někdo blízký, umí pracovat týmově. Většinou. Hraje se tu většinu doby o čas, takže není čas rozebírat a ulpívat v bolesti. Někdo právě umřel, ale přivezli dalšího, kdo bojuje o život. Postavy i superzkušených doktorů jsou napsané uvěřitelně, jako chybující, nedokonalí lidé. Jediná postava, která mi přišla svým extrémním vývojem v oblasti empatie během půlky jedné směny nevěrohodně napsaná, je doktorka Santos. Její veletoč v jednání s lidmi je dost přitažený za vlasy, její postava osciluje mezi totální absencí emoční inteligence až po starost o všechny lidské bytosti v závěru.
Za mě má seriál dva velmi silné emoční vrcholy, mezi těmi středně emočně náročnými díly, prvním je až zničující osmý díl, který vás patrně rozerve na kusy a vžene slzy do očí (což se vám patrně stane i u jiných dílů, pokud nejste zvyklí na umírající lidi jako na běžícím pásu ve svém okolí). A pak samozřejmě závěr seriálu, díl patnáctý. Je to tak neskutečná horská dráha, že se vám bude po konci ještě točit hlava a nebudete chápat, jak můžou všichni druhý den ráno opět přijít do práce (Někteří vypadají nebo tvrdí, že už nepřijdou).
A ten druhý den v práci, která je všechno možné, jen ne kancelářská nuda? Na ten si asi počkáme alespoň další rok. Některé postavy jsme poznali jen krátce, u některých nevíme, proč (doktorka se sledovacím zařízením probační služby na noze). Seriál má obrovský úspěch, protože takhle syrový a věrný pohled na práci lékařů v první linii jsme tu snad ještě neměli.
Většina dramat a hororů vám po této výživné defibrilační masáži přijde legrační a nudná.
Kubin
