Jistě jste je už zaznamenali. Jsou všude. Na parapetech ve vaší oblíbené kavárně či v čekárně u zubaře. Abstraktně barevné letáčky, které slibují víc, než Strážná věž Svědků Jehovových. A pak ta místa! Míjíte je, když se večer vracíte z práce domů. Do noci zářící okna. Bizarní výjevy za nimi a občas – považte! – nahá těla. Před dveřmi postávají podivné existence, pokuřují v rozevlátých košilích a alespoň jedno individuum z nich má dredy. Výtvarné ateliéry. V poslední době rostou jak houby po dešti. A všechny slibují totéž: „S námi se naučí malovat každý.“
Ildar Youssoupov dredy nemá. Ani rozevlátou košili. Vůbec nevypadá jako ten romantický typ rozervaného umělce s kritickým přístupem k světu. Rozhodně byste do něj neřekli, že se narodil v roce 1972 v Kazachstánu, kde také vystudoval malbu, už dvacet let žije v Praze, vystavuje v Paříži a pokud byste chtěli jeho dílo, museli byste sáhnout opravdu hlouběji do kapsy, zcela v rozporu s českými představami o hodnotě výtvarného umění.
Poznali jsme se v ateliéru Malování a kreslení v Praze na Vinohradech na kurzu francouzské malby, kterou vyučuje mimo jiné proto, že je velkým milovníkem impresionismu a především pak Clauda Moneta. Bez rozpaků jsem se na začátku přiznala, že jsem si jeho kurz vybrala proto, že začíná až v osm večer a dříve nemám na malování čas. Zasmál se, energicky rozmáchl rukama a se silným přízvukem odpověděl: „To je teda dobrý.“ Úděl lektora na veřejných kurzech je všude stejný. Přijmout studenty takové, jací jsou. Bez ohledu na to, jací patlalové se na kurz přihlásí, bývají lektoři na těchto kurzech takřka výhradně umělci s akademickým vzděláním, současní a činorodí autoři, kteří vystavují v Čechách i v zahraničí, jsou v nezřídkých případech zastoupeni ve sbírkách Národní galerie a mezi galeristy a sběrateli se jejich jméno vyslovuje s uznáním. Taková je doba. Výtvarných ateliérů je více než dostatek a klient takového ateliéru je zkrátka vybíravý a náročný.
„Jenomže když už má člověk chuť po celodenní práci stát večer dvě hodiny u stojanu a poslouchat, co mu vykládám, opravdu to dělat chce. Setkávají se tu lidé se skutečným společným zájmem. Dělají tu to, co třeba chtěli dělat celý život. Jednou se rozhodnou, koupí si kurz a malují,“ vysvětluje mi Ildar jeden z důvodů, proč má tato odpolední a večerní výuka pro něj smysl. „Ve škole bych studenta, který má špinavou paletu, vyhodil okamžitě z hodiny,“ dodává ještě, když se ho ptám, jaký je rozdíl mezi výukou na akademii a výukou ve „veřejném“ ateliéru.
Ildar se výuce nevěnoval bezmála 20 let. Po svém odchodu z Kazachstánu, kde hned po studiích vyučoval na akademii studenty starší, než byl on sám, se v Praze zabýval pouze svou tvorbou. Dokáže stát 10 hodin bez přestávky u stojanu. Je perfekcionista. Od 13 let navštěvoval dvě školy, aby se naučil malovat. V osm ráno začal s všeobecným vzděláním na gymnáziu, v osm večer končil studium na Střední výtvarné škole v Almaty. Po nocích psal a kreslil domácí úkoly. Poté pokračoval na umělecké fakultě na Státní Almatinské univerzitě.
Plátno ze stojanu nesundá, dokud není dokonalé v každém svém detailu. Je perfekcionista. Jedné malbě se dokáže věnovat i měsíc, nebo dva. Když za rok namaluje 10 obrazů, pokládá to za úspěch. Snad i proto jsou sběratelé jeho děl nedočkaví a jeho plátna si často kupují „rovnou ze stojanu“. O „zbytek“ se postará jeho „dvorní galerista“ v Paříži.
„Galeristi jsou velmi tvrdí. Neustoupí, pokud jednají s malířem, tlačí cenu co nejníže, aby získali prostor pro vyjednávání s klientem. Z prodeje musí zaplatit zaměstnance, uhradit nájmy a všechny výdaje a pak uživit sami sebe. Jsou to vyjednávači, obchodníci. Tady v Praze je to jiné. Jako v bublině. Není tu klientela. Obrazy se tu nekupují. Vůbec nechápu, z čeho se tu galerie uživí,“ vrtí Ildar nechápavě hlavou. „Snad kromě aukcí. Divím se ale, že tu má někdo odvahu koupit na aukci originál od Kupky nebo Filly, aniž by dílo podrobil odborné expertíze. Nedávno mě překvapil článek v nějakém odborném časopise o počtu falzifikátů na zdejších aukcích. Ono to není těžké, když umíš trochu malovat, stačí si pořídit starý papír a takového „Zrzavého“ vystřihneš jedna dvě. Ve Francii je to jiné. Tam, když se objeví padělek, musí být zničen, vyřazen z trhu. Tady se vrací původnímu majiteli. Takže si dovedeš představit, co se asi stane. Uplynou dva, tři roky a zaručený originál je na aukci zas.“
Ano, taková je u nás doba. Obrazy se tu moc nekupují, ale za to se tu hojně padělají. Celkově máme asi blíže k tvorbě, než ke sběratelství. Alespoň soudě podle toho, kolik večerních ateliérů v poslední době vzniklo. Veřejnost se zkrátka večer ráda zrekreuje, každý podle svého gusta. Stejně tak, jako já. Do ateliéru chodím už druhý rok. Nikdy před tím jsem nechodila do žádné ZUŠky, nestudovala jsem výtvarnou školu. Teprve předloni jsem začala navštěvovat lekce figurální kresby a teď se věnuji malbě. Na kurz Beaux-Arts jsem začala chodit, neboť jindy než v pondělí od osmi večer nemám čas. Ve francouzské malbě ale nemám žádné ambice. Nevadí mi, když se mi obraz na hodině nepovede. Ildar je pozorný učitel se smyslem pro humor, a já si na hodině skvěle vyčistím hlavu a odpočinu. Nemaluji pro okamžitý úspěch, ale kvůli samotnému procesu malby. Cesta je cíl…. I když… měla bych možná připustit, že když chci vypadat ve společnosti zajímavě, utrousím poznámku, že „studuji francouzskou malbu u Ildara Youssoupova“. A ano, jistěže bude mít ateliér letos studentskou výstavu a já zvážím svou účast. Jeden malý obrázek. Taková studentská práce… Mimochodem, už jsem se zmínila, že mi majitelka jedné cukrárny nabídla, že mi udělá mou samostatnou výstavu? To jen tak na okraj…
VERONIKA KRIŠTOFOVÁ
veronika.kristofova@galerienemesis.cz
Úvodní foto: Café Danton – Acryl a olej na plátně. Zdroje: Ildar Youssoupov a Veronika Krištofová
