Jméno režiséra Singha není mezi filmovými diváky známé, ba ani povědomé. Nejspíš proto se distributoři zaštítili filmem 300: Bitva u Thermopyl, kterou stvořili stejní producenti. Což však nic neznamená. Nezkušený režisér může dostat peníze na efektní podívanou, a naprosto svou šanci promarnit. Dobrý režisér může dostat hodně peněz, ale ze špatného scénáře dobrý film nestvoří. A i dobrý a zkušený režisér může mít skvělý scénář, ale bez peněz je mu to k ničemu.
Naštěstí ani jedno z toho není případ filmu Válka bohů. Režisér Singh, který vypiloval svůj styl převážně na reklamách a videoklipech, a který si docela úspěšně zkusil režii celovečerních filmů Cela (The Cell, 2000) a Pád (The Fall, 2006), očividně dostal na Válku bohů spoustu peněz. Ani dolar snad v tomto případě nebyl utracen zbytečně, protože velmi kvalitního scénáře se Singh zhostil naprosto precizně. Je dost pravděpodobné, že Singh se tímto filmem konečně dostane mezi ty tvůrce, jejichž jméno si pamatuje celý svět (i když jeho jméno není zrovna nejvhodnější k zapamatování). Pokud by se tak stalo, Singhovi by se otevřela cesta k velkým projektům, v jeho případě určitě neskromným. Jeho předchozí filmy svědčí o tom, že se nebojí zkoušet nové postupy a vybočovat z řady typických hollywoodských filmů. A každý takový osobitý tvůrce, který se probojuje ke zlaté žíle, přináší do hollywoodské produkce cenný čerstvý vítr.
Válka bohů zpracovává tak velké téma, jakým je válka lidského krále Hyperiona proti bohům i proti všem lidem, kteří mu zkříží cestu na jeho cestě k osvobození Titánů, kterých jediných se bohové obávají.
Příběh je vyprávěn očima lidí, bohové po většinu času jen přihlížejí. Dobrovolně se totiž pro smrtelníky stali napůl zapomenutými, nehmotnými bytostmi. V této době počínajícího ateismu ale stále vznikají mýty, které známe do dnešních dob. Většina mytických historek je však ve filmu odkryta jako běžná událost, která se postupem času proměnila v heroických vyprávěních v legendy plné nadpřirozených sil.
Boj smrtelných s nesmrtelnými (přičemž smrtelnost je tu velmi relativní, protože i bohové mohou být zabiti v boji se sobě rovnými), věřících s bezvěrci a mýtu s realitou je ukázán na docela malém okruhu postav. Král Hyperion zničí jen jediný chrám a jedinou vesnici, a jeho obří vojsko se nedostane dál, než do úzké brány, kde počty vojáků neznamenají nic.
Pokud na straně smrtelníků sledujeme jen málo postav (ve srovnání například s Trojou je zde důležitých postav opravdu jen pár), tak na straně bohů jsou počty ještě skromnější. Ani uvězněných Titánů není moc. Zdá se, že válka na nebesích je pro potřeby filmu minimalizována, a v celé své šíři je naznačena až na úplném konci, který díky tomu vyznívá mrazivě otevřeně.
Válku bohů proto nechci nazývat skutečným velkofilmem. Velký film to však je, a to především po obrazové stránce, a stejně tak po stránce příběhové.
Klasická stavba příběhu je dodržena, dokonce i pevně ohraničena vypravěčem, ale současně je nenápadně narušována zevnitř. Trochu zkrátka jsou pojata některá témata, na kterých by jiné filmy stavěly celý příběh – zběhnutí zbabělce na stranu nepřítele, vznik mýtu o nelidské stvůře, vývoj přátelství mezi dvěma „správnými chlapi“, výchova chlapce v bojovníka, pomsta matčiny smrti, a hlavně milostný příběh. Všechny tyhle důležité procesy lidských životů a vztahů jsou buď jen okrajovou epizodkou, zpestřením příběhu, motivací pro důležitější činy nebo zkrátka jen přirozenou součástí děje. Takže čekání na vyvrcholení milostných, rodičovských a přátelských vztahů je marné.
Emoce naopak dostanete tam, kde je nečekáte. Film dávkuje vzrušující scény jaksi nečekaně, na přeskáčku. To dává filmu nezvyklý, ale svižný rytmus, a zároveň to udržuje diváka napjatého, protože netuší, co všechno se ještě může stát. Přitom napětí příběhu je porušeno hned zpočátku, když hned v první scéně vidíme, jak honba za osvobozením Titánů dopadne. Válka bohů staví na jiných principech, než na síle dějových zvratů. Přitažlivost příběhu tkví ve vnitřním pnutí mezi postavami, i v nich samotných. Také napětí, v jakém se neustále nachází celý svět, lidé i bohové, je velmi dynamické. Víme, že se něco musí stát, a že to změní podobu světa. To dobře koresponduje s pocitem civilizace naší doby.
Jako diváci nemáme jistotu, že se vyvrcholení stane tak, jak by podle filmových pravidel mělo. Hlavní hrdina, který je jinak jistotou uspokojivého konce, je totiž ze všeho toho děje sám dost překvapený. Všechno se seběhne tak rychle, že ani nestihneme pohledného Thesea poznat. Nemáme moc důvodů, abychom k němu cítili sympatie, snad jen to, že se zastává své matky a má rád svého starého učitele. Jinak je to outsider, který ze dne na den dostane do rukou kouzelný meč, krásnou panenskou věštkyni a moc postavit se tyranskému Hyperionovi.
Je to trochu matoucí, že Theseus není žádný sebejistý frajer a to, co se mu děje, bere spíš flegmaticky, než heroicky.
Ale nepřehlédnutelných mužských postav je ve filmu víc než dost. Muži ve Válce bohů ovládají svět. Až příliš hlučně si pro sebe ukradnou scénu hned zpočátku vojáci, kteří zavrhují Thesea pro jeho nemanželský původ, ale sami nemají žádnou morálku.
Vojáci jsou jednou z hlavních hnacích sil soudobé společnosti, mají doslova výkonnou moc a můžou si dělat, co chtějí – s otroky i ženami. Nikdo nad nimi nestojí. Žádné politiky, kteří tahají za nitky za oponou, v tomto filmu nepotkáte. To je další zvláštní pravidlo světa ve Válce bohů. Ač nad vším stojí všemocní bohové, nikdo se neodváží postavit jedinému muži, který si umanul ovládnout svět. Nikdo nespřádá intriky na ovládnutí mocných bojovníků. Nikdo neplánuje tajné útoky ze zálohy. Věci jsou přesně takové, jakými se zdají být. Je to až příliš skutečné. Kromě vzhledu bohů. Ti jsou vizuálně dokonalí, nedotknutelní, vystupující z pozadí, jako obrazy obražené liniemi. Zároveň jsou někteří z nich„mladí a neklidní“ a z Olympu se rádi podívají na lidský svět, nebo se i aktivně zapojí do potyček s padouchy, aby zatnuli perfektní svaly. Že by měli na práci něco důležitého, jako například vládu nad živly světa, to se říct nedá.
A o zbytek mužského egoistického arsenálu se spolehlivě postará hlavní záporák, Hyperion, kterého snad ani nemohl hrát nikdo jiný, než Micky Rourke, který si za posledních pár let střihl pěknou řádku úchylů.
Ženské hrdinky působí svou mocí pouze a jedině na hlavního hrdinu, který je v tomto ohledu vlastně o dost slabší, než ostatní mužské postavy. Zeus sice svou božskou dceru nadevše miluje, ale nenechá si do ničeho mluvit ani od ní, ani od žádného dalšího boha.
Zato Theseus získává v okamžiku smrti své matksy potřebnou zlost, která mu dává agresivitu a sílu, se kterou má šanci Hyperiona porazit. A věštkyně Faidra udělá z Thesea muže, když se od něho nechá dobrovolně připravit o panenství a tím i o své věštecké schopnosti. Tahle dějová linie však už nikam nepokračuje, zamilovanost se nekoná. Faidřina prvotní vidina pouze ukáže Theseovi cestu, ale všechno ostatní už potom musí zvládnout on sám.
Kupodivu se to všechno ostatní potom stane jaksi náhodou, s mnohem menší pompou, než jaká by se ve filmu jménem Válka bohů dala čekat. Překlad názvu je dost zvláštní, protože bohové se do války vůbec zapojovat nechtějí. Stejně tak nepochopitelně ale působí i originální název „nesmrtelní“, protože bohové až příliš dobře poznají, jaké to je být smrtelný. Válka bohů podle mě staví na všech těchto kontrastech, které mají diváka dovést k odpovědi na otázku „kam se posunul náš svět od dob, kdy vznikaly mýty, a bohové byli dennodenní skutečností?“ Já jsem měla po skončení filmu pocit, že se nic nevyřešilo. A ani nikdy nevyřeší. Že jediné, co překračuje začarovaný kruh lidských civilizací, jsou mýty a pohádky o hrdinství. A dozvědět se, jak obyčejně tyhle povídačky vznikají, je degradující.
Technicky samozřejmě není co vytknout. Dobrou práci odvádí zvuk, který v kině duní do morku kostí, a přenáší pocit úzkosti a blížícího se zla i do přítomnosti.
Obrazová dokonalost je neuvěřitelná. Pestrost záběrů, práce se zpomaleným obrazem, kontrast dokonalosti lidských těl a špinavého násilí, kostýmy, skály čnící nad rozbouřeným mořem, stylizovaná obydlí všeho druhu, hra s geometrií…Je vidět, že režisér měl promyšlený každičký záběr, což u akčního historického filmu není lehký úkol. Styl tohoto filmu už není o prostém sdělování informací pomocí obrazu, ale o hře se všemi elementy záběru. Hlavním z těchto elementů je pohyb, ve kterém se film vyžívá ve všech jeho směrech a rychlostech.
Stylovost násilí už po 300: Bitva u Thermopyl ani nemůže být překonána, ale to Válka bohů nemá zapotřebí. Ve srovnání s 300 je tento film mnohem komplikovanější, míň samoúčelný, s přesahem, o který se film 300 ani nepokoušel. Srovnávám tyto dva filmy, protože distributoři se kvůli snaze přilákat násilí chtivé publikum odvolávali právě na 300.
Ale Válka bohů si zaslouží srovnání s mnoha jinými filmy, které si troufly na zpracování odvěkých mýtů naší civilizace. Nejvíc se mi zdá podobný Troje, která se však ze všech bytostí snaží udělat co nejlidštější tvory s co nejpochopitelnějšími pohnutkami. Kdežto ve Válce bohů bohové nemají téměř žádnou osobní, lidskou stránku existence, pouze mezi sebou mají určité rodinné vztahy a neradi umírají.
Například i film Thor se snažil dát bohům co nejvíc lidských vlastností a neřestí. Proč se o to tolik filmů snaží? Bohové jsou přece bohy právě proto, že nejsou lidmi.
Film však otevřel hranice lidských možností, a tak se tvůrci snaží dát člověka na roveň bohům, aby si člověk připadal díky filmu silnější, mocnější a nesmrtelný. Tím se však podstata bohů vytratila, mýty byly potlačeny touhou vysvětlit vše racionálně a mít vládu úplně nad vším, stejně, jako se to děje světovým náboženstvím.
Proto nejspíš film Válka bohů působí tak nezvykle. Bohové jsou tady nelidští, až divní. Lidé jsou pro ně objektem zájmu, ale ne jako bytosti jim rovné, ale spíš jako hračky. Zeus vychovává Thesea hlavně z vypočítavosti, ale taky se zdá, že vlastně po dlouhá léta nic jiného nemá na práci. Lidé totiž už na bohy nevěří. Tak k čemu vlastně bohové jsou? Zapojí se do lidské války, až když jsou vypuštěni jejich odvěcí nepřátelé Titáni, kteří jediní se jim můžou rovnat. To je teprve pro bohy výzva. Stejně jako lidé bohům jsou po většinu času ukradení i bohové lidem. Proč je tedy tak zásadně konfrontovat, že se z tohoto tématu stane hlavní náplň filmu? Stále víc mi to připadá jako satira na současnost, potažmo na celé dějiny lidstva.
Lidé se na bohy zlobí, protože bohové neplní jejich přání. K přechodu na ateismus tak stačí třeba jen to, že kluk se modlí, aby dostal koně, a nedostane ho. Tak ho ukradne a už na bohy nevěří. Tak absurdní záminka k tomu, aby člověk ztratil víru, je jako odkaz na dnešní svět velmi přesná. Stejně typické je i věčné svádění všeho na bohy. Hlavní záporák je tak zvrácený jedině proto, že bohové nic neudělali, když jeho manželka a děti onemocněly. Když potom ale zjistí, že bohové stojí na straně Thesea, najednou by se mu jejich spolupráce docela hodila, a je kvůli tomu i ochotný osobně si dojít Thesea zavolat a přemlouvat ho, aby přešel do jeho armády.
Režisér zkrátka drsně kritizuje podstatu lidské existence včetně jejich mýtů, ideálů, které nikdy nemůžou být naplněny, a lásce k patosu.
A to vše zakryl blyštivým přebalem s názvem akční velkofilm. Já mu nemám co vytknout. Pokud správně chápu poselství skryté pod povrchem, nezbývá mi než souhlasit a jít na film znovu.
Klára Scholzová
Válka bohů
Immortals
USA, 2011, 110 minut
Režie: Tarsem Dhandwar Singh
Hrají: Henry Cavill, Freida Pinto, Mickey Rourke, Corey Sevier, Kellan Lutz, Robert Maillet, Stephen Dorff, John Hurt, Isabel Lucas, Romano Orzari, Luke Evans
