Tajemství filmové řeči: Zvuk

Tajemství filmové řeči

Moc filmového zvuku

Zvuk je nenápadným prostředkem, ale dokáže zvýraznit obraz tak mocně, že si mozek na plátně představí něco, co ve skutečnosti vůbec neproběhlo. Mnoho filmových dějů je vytvořeno pomocí zvuku, jako například facky, výbuchy, telefonní hovory, autonehody, různé druhy vrzání a skřípání, bouře, vítr, zvířata, hmyz, vnitřní hlasy…Člověk věří nejen tomu, co vidí na vlastní oči, ale i tomu, co slyší, a pokud slyšitelný děj není vidět, mozek si ho domyslí tak skutečně, jak moc skutečný zvuk je.

Cesta ke zvukovému filmu byla složitější, než si dnes dokážeme představit. Stejně jako barva, i zvuk musel bojovat o své místo ve filmu. Za první zvukový film je považován Jazzový zpěvák z roku 1927. Samozřejmě že i předtím probíhaly pokusy se zvukem, a to jak s hudbou a dialogy, tak i s ruchy. Už před rokem 27 vznikaly filmy částečně ozvučené, ale zvuk u diváků zvítězil právě filmem Jazzový zpěvák. Bylo velmi důležité, že se ve filmu hraje a zpívá, protože to diváky tak fascinovalo, že už nechtěli vidět němou podívanou.

I předtím film doprovázela hudba, a to buď živá, nebo reprodukovaná. Ale až od 30. let se naplno rozvíjejí filmové profese a prostředky filmového jazyka spjaté se zvukem.
Filmový zvuk se dělí na tři části: hudbu, ruchy a dialogy.
Nejdůležitější by se mohla zdát poslední kategorie, ale každý tvůrce používá tyto tři složky jinak. V mainstreamové tvorbě dnešní doby je většinou zvuk ryze doprovodným prostředkem, který z úžasných zvukových soustav servíruje divákům dokonalé zvuky filmového světa. Ale je mnoho způsobů, jak se dá se zvukem ve filmu pracovat.

Každopádně nejpoužívanější je synchronní zvuk, a to především herecké akce a ruchů okolního světa. Asynchronní zvuk se využívá pro kontrast obrazu a zvuku, kdy je zdroj zvuku odlišný od obrazu, který sledujeme (křičící žena versus zvuk sirény). Někdy zdroj zvuku ani nevidíme. Buď je to náhodným zachycením nějakého zdroje zvuku na mikrofon, nebo je to postprodukčně záměrně přidaný zvuk, například pro zvýšení napětí (viz Tenkrát na západě). Tyto přidané zvuky můžou mít běžnou spojitost s místem, kde se děj odehrává, ale také jejich zdroj do prostředí vůbec patřit nemusí.

KOUKNI SE  Americké osmdesátky pokračují! Co se stane ve 4. sérii Goldbergových?

Mezi asynchronní zvuky patří i voice-over – vypravěč, myšlenky postav, doplňující komentáře.
Zvuk s obrazem může stát i v přímém rozporu – kontrapunktu, což se v inteligentních komediích využívá třeba při výběru hudby (viz finále Monty Pythonů – Život Briana, kde si ukřižovaní muži zpívají velmi optimistickou píseň).
Tři složky zvuku vyžadují odlišné filmové profese.
Nahrání dialogů je samozřejmé. S dnešní technikou je standart natáčet kompaktní zvuk přímo na place, ale dodání postsynchronního zvuku vždy bylo skvělým prostředkem pro odlidštění postav (dokonale je to využito ve Spalovači mrtvol). Není to běžné, ale je to rozhodně účinné. Dialogy můžou být ve vtipném až mrazivém kontrastu s probíhajícím dějem (například ve filmu ze zlatých šedesátých Sedmikrásky, které byly experimentem zvukovým i obrazovým). Celá pointa byla na vnitřních hlasech postavena třeba ve filmu Po čem ženy touží.

Veledůležitou profesí je zvukař. Při natáčení není skutečný zvuk až tak důležitý. Hlavní je, jak se nahraný zvuk (ať už z natáčení nebo z archivů) použije při postprodukci. Naprosto zásadní je to například v animovaných filmech, kde k samostatně vzniklému obrazu žádné zvuky nepatří a je jen na tvůrcích, jak velkou míru stylizace pro ozvučení zvolí. Při natáčení sci-fi filmů typu VALL-I musí zvukaři zapojit kreativitu i náhodu, či sáhnout hluboko do ruchařského archivu, aby vytvořili „hrou“ na běžné předměty zvuky strojů, které třeba ani neexistují (ale všichni díky Hvězdným válkám vědí, jak znějí). Například zvuk světelného meče (nebo laseru) vznikne rozkmitáním obří pružiny.
I rozsah použití hudby ve filmu je obrovský. Dnešní soundtracky jsou často samostatnými hudebními počiny, které fungují jako celek i bez obrazového doprovodu. Ale klasické filmové doprovody jsou zcela podřízeny napětí v obraze.
S těmito třemi složkami se tedy dá rozmanitě pracovat, a to jak samostatně, tak v souladu nebo kontrastu s obrazem. Zvuk by obecně neměl upozorňovat sám na sebe, neměl by být nosným prvkem filmu. Ale jsou filmy, kde zvuk mluví za vše a je nejlepším prostředkem, jak rychle (a navíc levně) popsat emoce a atmosféru (například enormně zesílené bzučení elektrických drátů ve filmu Dým bramborové natě).

KOUKNI SE  Městečko South Park terorizují e-koloběžky a medvědoprasočlověk. Hororové epizody již tuto neděli na televizních obrazovkách

Ukažme si skvělé použití zvuku na westernu Tenkrát na západě. V něm nejen že atmosféru naprosto přesně navozuje a dokresluje zvuk prostředí, ale navíc se hudba k tomuto filmu stala kultovní a nezapomenutelnou. Melodie na harmoniku je ústředním motivem rozporuplně kladné postavy. Zvukem je často vyvolána nejen emoce, ale i samotná akce, kterou nevidíme, ale živě si ji představujeme a věříme jí. Například moucha, se kterou si „hraje“ padouch v úvodní scéně, je z velké části „zahraná“ pouze zvukem.
V jiné scéně prožíváme celou akci, aniž bychom ji spatřili na vlastní oči. Jsme společně s krásnou čerstvou vdovou v hostinci, když se náhle zvenku ozvou přijíždějící koně a střelba. Stačí nám detaily na obličeje postav a jejich výrazy, abychom naplno moment prožili. Jsme o to víc napjatí, kdo vkročí do dveří, než kdybychom se rovnou podívali ven, kdo přijel.
Podobně si tvůrci „usnadňují“ natáčení zvukem rozjíždějícího se vlaku, takže uvěříme, že se scéna odehrává v jedoucím vlaku. Vlak a vše, co je s ním spojené, je zásadní prvek filmu. Zvuky železnice, od stavby kolejí až po lokomotivu agresivně si razící cestu plochou krajinou, provázejí velkou část filmu.

V kontrastu s industriálními a nepříjemnými zvuky různých předmětů (hlavně vrzání dveří či větrníku) stojí zvuky přírody. Vítr se prohání vyprahlou přírodou, mezi tím poletují ptáci a bzučí cikády. Přírodní zvuky jsou buď idylické, nebo ostře dramatické. A napětí doplňují lidské zvuky – jídlo, pití, žvýkání, mlaskání – zkrátka dost nechutné zvuky mužských antihrdinů. Je vidět, že zvuk sám o sobě nemá danou emoci, ale že mu ji přiřadí až konkrétní použití vzhledem k obrazu.
Za doslova kultovní zvuk lze považovat kapání vody, škrábání pera po papíře nebo tikání hodin. I tyto ruchy mohou být použity pozitivně nebo negativně, s uklidňujícím, nebo naopak zneklidňujícím účinkem.
Přijímání zvuku považujeme za naprosto automatické, ale to nezmenšuje jeho význam. Při sledování filmu hltáme obraz, ale právě zvuk nás naplno přenese do filmového světa. Každý určitě zná rušivý dojem, který má v kině jakýkoliv zvuk, ozývající se z publika.

KOUKNI SE  Trailer na Westworld III

Bez zvuku by to zkrátka nebylo ono.

 

Klára Scholzová

 

Související články:

Tajemství filmové řeči: Úvod
Tajemství filmové řeči: Střih-velikost záběru
Tajemství filmové řeči: Střih-montážní školy
Tajemství filmové řeči: Barva
Tajemství filmové řeči: Kostýmy
Tajemství filmové řeči: Zvuk

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

twenty + two =