Sedmá pečeť je znepokojivý film o životě tváří v tvář smrti. Režisér Ingmar Bergman si ale z života i utahuje, jako principál této hry na smrt drží všechny trumfy v rukou.
Rytíř Antonius Block (Max von Sydow) se vrací z křížové výpravy domů. Na cestě naráží na Smrt (Bengt Ekerot), jenž si jej chce odvézt z tohoto světa. Block vyzve Smrt k šachové partii o svůj život. Na základě osudného setkání rytíř rekapituluje své životní poznání, jenž čelí zkoušce zátěže před zraky blížící se smrti.
Celou zemi, kterou rytíř s karavanou projíždí, stihl ukrutný mor. Všichni jsou vystaveni strachu ze smrti. Pod tíhou života, který může kdykoliv skončit, jednají lidé často instinktivně a pod jhem nejnižších pudů. Jeden krade, druhý smilní, zfanatizovaný dav chytá domnělé ďábly, mučí je, modlí se k bohu a přesvědčuje přihlížející k pravé víře.
Motiv smrti, kterou se snaží člověk obehrát, známe z pohádek. Se ždibcem nadsázky si vzpomeňme na naši pohádku o Dařbujánovi. Ten se narozdíl od rytíře Blocka snaží Smrt po česku přelstít tím, že ji opije.
Náš hrdina Block si pokládá obligátní otázky člověka, jenž prožívá krizi víry. Zjišťuje, že život obětoval víře, které pořádně nerozuměl, protože Boha dosud vůbec nepoznal. Místo odpovědí od slibovaného Boha se dočká jen škodolibého mlčení Smrti. Na smrti je nejděsivější, že nemá tvář, že po ní nic není, jen prázdnota. Sama Smrt nic neví-je zcela nevědomá.
To, čím prochází středověký rytíř Block, můžeme nazvat psychospirituální krizí. Dospívá, v bezprostředním poznání nevyhnutelnosti smrti se odpoutává od iluzí naděje a víry, které bytostně nevěří. Věřící zobrazuje Bergman jako otroky a bláznivé hlásiče pravdy.
Blockův věrný sluha Jof (Nils Poppe) je cyničtějším vykladačem světa než jeho pán. Glosuje se sžíravou a trefnou ironií události jednotlivé charaktery i ne-smyslnost lidské víry a života vůbec. Vypadá to tak, že pod hrozbou smrti se mění počínání lidí v tragikomickou frašku.
Kruté nahlédnutí v pomíjivost života vyvolává zdání, že život je jen velké představení. Proto hrají ve filmu významnou roli komedianti (Gunnar Björnstrand). Bergman sám jako komediant-principál těmto lidem poskytuje dar životní prozřetelnosti, v obdivu k jejich prosté radosti ze života a nekomplikované lidské povaze. Nebo taky jako výsměch jakémukoliv komplikovanému výkladu světa a lidem, kteří se pokládají za výjimečné a nad prostými lidmi ohrnují nos.
V roce 1957, kdy film vznikl, musel rozpoutat hypnotickým zobrazením otázek života a smrti pozdvižení. Je formálně dokonalý, ztvárnění přesné, jedinečné, přesto obecně platné. Taky je to maňáskové divadlo, výsměch velkým idejím, štulec lidem s patentem na smysl života. Z perspektivy zkušeností s existenciálními otázkami a skrze Bergmanův tehdejší dokonale odosobnělý divadelní patos v mých očích film trošku bledne.
Det Sjunde inseglet- Sedmá pečeť
- Švédsko 1956
- 96 minut
- Režie: Ingmar Bergman
- Scénář: Ingmar Bergman
- Hrají: Max von Sydow, Bengt Ekerot, Gunnar Björnstrand, Nils Poppe
- Kamera: Gunnar Fischer
- Hudba: Erik Nordgren
Kubin
