Spisovatel Bohumil Hrabal zemřel už před 27 lety. Jeho odchod (†82) z tohoto světa je dodnes opředen záhadou. Podle některých vypadl z okna nemocnice, když krmil ptáky. Jiní jsou přesvědčeni o tom, že spáchal sebevraždu. Proč je pravděpodobnější varianta záměrné sebevraždy?
Bohumil Hrabal byl poslední dva a půl měsíce svého života hospitalizován na Bulovce kvůli pohmožděným zádům. K tragédii došlo v zimě 3. února 1997, shodou okolností také v pondělí, v době poledního klidu, kdy byl na pokoji číslo 11 v pátém patře úplně sám.
Ráno ten den na otázku ošetřujícího lékaře, jak se vyspal, reagoval slovy: Dneska na mě Hlaváček mává ze hřbitova, zve mě k sobě.“ Z okna Hrabalova pokoje bylo skutečně vidět až na libeňský hřbitov, kde byl jeho kamarád – básník a malíř Karel Hlaváček pochován. Jeho lékař poté odešel a když se autem vracel ke klinice, najednou se ozvala rána a tři metry od něj spadlo tělo. Leželo tváří k zemi, ruce vzpaženy. Vzali ho na nosítka, přenesli dovnitř, ale všechny oživovací pokusy byly marné. Byl na místě mrtvý.
Podle všeho si vystavěl stupínek a schůdky z knížek, které měl v nemocnici a po nich vylezl na parapet. Několikrát napsal páté patro, volný pád. To byla jeho jistá utkvělá idea, že z pátého patra se nejlépe končí život odvážného muže. A jeho pokoj byl na pátém patře, to byl velmi spokojen. A když malovali a museli ho dát do sedmého patra, kde byl chviličku, stěžoval si, že je to strašně vysoko, že chce zpátky na páté patro.
Hrabal obdivoval Sergeje Jesenina. Vždycky říkal: Jesenin, to byl gigant, všechno, co považoval za nutné, napsal, a také všechno rozházel, rodinné jmění propil a pak přijel na svůj statek a oběsil se. To byl konec důstojný velkého literáta. Každý, kdo se dokázal takhle sám rozhodnout, byl pro něj velký člověk. Velmi mu to imponovalo.
Svérázný spisovatel, citlivý člověk, milovník koček a dobrého piva. Takový byl Bohumil Hrabal. Jeho charisma je dodnes jedinečné, v jeho díle se celé lidské nebe ozářilo „duhou obecné lidskosti“. A jeho věhlas dalece přesáhl hranice republiky, lidé hltali jeho knihy a stáli na ně fronty, točily se podle nich filmy a inscenovaly se na divadle.
Jeho pábitelé, jak nazýval některé své literární postavy, se chovali zdánlivě nerozumně a pošetile. Milovali však život a dokázali najít krásu tam, kde by ji nikdo na první pohled nehledal. A pábitelem byl nakonec i on sám.
„Do dvaceti let jsem neměl ani zdání, co to je psaní, co to je literatura. Na střední škole jsem trvale propadal z češtiny a opakoval jsem primu a kvartu, a tak jsem si o dva roky prodloužil mládí… Po dvaceti letech se zlomilo to moje pevné prkno nevědomosti a zase naopak jsem propadl literatuře a výtvarnému umění tak, že číst a dívat se a studovat bylo moje hobby,“ popsal sám své literární zrání.
Mnohé z Hrabalova života se dostalo do jeho knih. Narodil se 28. března 1914 v Brně-Židenicích. Otce neměl a jeho matka Marie „Maryška“ se později provdala za Františka „Francina“ Hrabala. Když bylo malému Bohumilovi šest let, přestěhovala se rodina do Nymburka, kde začal Francin správcovat zdejšímu pivovaru. Přesně tak, jak to čtenáři znají ze známých Postřižin.
V Nymburku Hrabal, byť s problémy, vychodil základní školu i reálné gymnázium a pak začal studovat práva na Univerzitě Karlově v Praze. Za války se živil jako dělník a úředník, byl také výpravčím vlaků. Po osvobození dokončil studia a coby čerstvý právník se po roce 1949 rozešel s Nymburkem, pracoval v Kladně v ocelárnách, od roku 1958 ve Sběrných surovinách v Praze ve Spálené ulici, a nakonec v Libni jako kulisák v divadle. Od roku 1963 se věnoval výhradně literatuře. Ke konci života žil v Kersku, kde na něj lidé vzpomínají jako na rozšafného a vstřícného, ale i mrzutého a uzavřeného.
Celkem napsal Hrabal na pět desítek knih. V době takzvané politické normalizace byl vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. I později vycházely střídmě a v nedostatečných nákladech. V zahraničí byly jeho knihy přeloženy do tří desítek jazyků. Podle Hrabalových děl vzniklo více než 70 divadelních inscenací, první v roce 1966. Největšího počtu premiér se dočkaly Ostře sledované vlaky.
Darina D.
