Přinášíme rozhovor se spisovatelkou Zdenkou Hamerovou. Zdenka Hamerová je česká spisovatelka, narodila se 2. listopadu 1971 v Mělníku, žije v Sadské, je vdaná a má tři děti. Je autorkou mnoha detektivek, její knihy vycházejí v nakladatelství Motto. Z nejnovějších knih jsou známé Vím, co jsi udělal a Klejinčino tajemství.
Vaše knihy nabízejí příchuť mnoha oborů, ať už se jedná o detektivku, thriller, horor i další ingredience. Proč jste se rozhodla psát zrovna takto těžko zařaditelné romány?
Ono to tak nějak samo vyplynulo, nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Začala jsem psát to, co mě samotnou nejvíc baví číst. Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí.
Zároveň jste si vybrala žánry, které jsou typičtější spíše pro muže – detektivka, thriller atd. Proč tomu tak je? Nikdy vás nelákal třeba erotický román?
Erotický román by mě možná i bavil, ale nejspíš by sklouzl do parodie. Určitě bych měla tendenci všechno zlehčovat, nebo tam přidat napínavou zápletku. Možná by to byl trhák.
Jakou vy sama čtete literaturu?
Jak už jsem se zmínila, nejvíc mě baví příběhy obyčejných lidí, kterým se děje něco divného a já si napětím koušu nehty. Baví mě, když se můžu zcela ponořit do příběhu jednoho hrdiny, proto mám raději novely než romány. Ale jinak nemůžu říct, že bych měla vyhraněný vkus. Hlavně, aby mi styl psaní byl blízký a kniha mne zaujala hned na začátku.
Nepředpokládám, že se psaním živíte. To je u nás téměř nemožné. Jaké je tedy vaše povolání?
Jsem zaměstnaná jako ředitelka Kulturního a informačního centra města Sadská a psaní je hezký koníček, který ale zanedbávám.
Podporuje vás rodina ve vaší spisovatelské kariéře, co na ní říkají vaše děti?
No, že bych měla podporu: „Maminko, my uklidíme, uvaříme, jen se hezky zavři do pokoje a piš si“, tak to tedy NEMÁM. Manžel si aspoň vše přečetl, děti mi docela fandí, ale ještě si nic nepřečetly, což je mi trochu líto.
Máte přehled o prodejnosti vašich knih? Můžete prozradit, v jakých číslech se pohybuje?
Omlouvám se, ale přehled nemám. Víte, hodně záleží na tom, jak vás znají knihkupci a knihovníci. Pokud knihkupec vaši knížku neobjedná, tak se ke čtenáři nedostane. Pokud ji nedá za výlohu, nebo dokonce ani do police v obchodě, tak si čtenář nevzpomene, že ji někde viděl a že by ho třeba mohla zajímat. Nakladatelství a autorů je obrovské množství, čtenářů a kupujících je málo. Ne že by málo četli, ba naopak, to je jen mýtus, že lidi nečtou. Ale jsme prostě malý trh.
Nyní něco aktuálního. V nedávné době vyšel Váš šestý román Klejinčino tajemství. Jaké jsou na něj prozatím ohlasy? Jste s ním vy sama spokojena?
Z mého blízkého okolí ho četlo zatím jen pár kamarádek a maminka, všem se Klejinčino tajemství líbilo. Zatím jsem se nesetkala s nějakou výraznější kritikou. A mě Klejinka dala nejvíc práce, je nová, takže ji mám ze svých knih nejradši.
Čtenáři se v něm setkají s vilou Klejinkou, která byla inspirována skutečnou historickou vilou v Lysé nad Labem. Řekněte nám o ní nějaké základní informace. Pátrala jste při sepisování v archívech či historických dokumentech?
Možná to bude znít zvláštně, ale o nějaké blíže neurčené vile se mi zdál živý sen. Bydlela jsem v krásném domě, chodila z pokoje do pokoje, ale ubližovaly mi moje vlastní věci. Jako by jim něco inteligentního propůjčilo energii. Ten pocit ze snu byl natolik intenzivní, že jsem si druhý den koupila v papírnictví blok a vilu jsem si popsala. Tak byl položen základní kámen příběhu. Začala jsem hledat, jak tehdy vily vypadaly, jací architekti je navrhovali, kdo je stavěl, kdo je nechal stavět atd. Tím jsem získávala novou a novou inspiraci, nové nápady na rozvíjení příběhu. Narazila jsem na vilu Beniesových v Lysé, u níž jsem si kdysi jako malá holka hrála a kolem které teď často jezdím autem. Nemohla jsem uvěřit, že bohatá rodina, majitelé několika cukrovarů, přišli úplně o všechno a skončili v Osvětimi. V archivech jsem nepátrala, rodina mě jen inspirovala, nepsala jsem přímo o Benešových. Ale prostudovala jsem kde co, abych nepsala nesmysly. Příběh je tedy jen moje fantazie na základě faktů z té doby.
Inspirujete se při psaní i svým vlastním životem? Hlavní postava Klejinčina tajemství má tři děti, stejně jako vy. Náhoda?
Ano, Týně jsem přisoudila tři děti schválně. Někdy se inspiruji svým životem, někdy použiju hlášky a příhody svých dětí a dělám to opravdu, ale opravdu s chutí.
Podstatnou část děje vytváří i složité psychické stavy hlavní hrdinky. Ty jsou popsány velice přesvědčivě. Setkala jste se někdy s něčím podobným nebo se jedná pouze o vaší fantasii?
Musela jsem hledat, co vězí za Týninými problémy. Hledala jsem, hledala, četla, vypisovala poznámky, moc mě to bavilo a najednou jsem měla o psychózách docela přehled. Ovšem popisy chování jsou opět jen moje fantazie.
V tomto i ostatních případech tvoří hlavní postavy převážně ženy, což je pro Vás samozřejmě při psaní přirozenější. Nenapadlo Vás někdy psát z pohledu muže?
Z pohledu muže je napsaná moje pátá knížka Vím co jsi udělal. Chtěla jsem to zkusit. Když muži píšou o ženách a myslí si, že jim rozumí, proč bych nemohla napsat ich formou dobrodružství mladého muže? Ale ženské a jejich svět je mi samozřejmě nejblíž.
Na závěr jedna klasická otázka. Jaké máte plány a sny do budoucna? Ty splnitelné i méně pravděpodobné.
Píšu sedmý rukopis, ale jde mi to pomalu, nemám moc času. Naposledy jsem psala v červenci, takže už zapomínám hlavní postavy a jejich jména. Takže si přeji, abych nebyla líná a knížku do roka dopsala. Pak si přeji, aby se moje knížky čtenářům líbily, aby byly k dostání i v supermarketech, a aby knihkupci nekoukali na čtenáře jako na exoty, když chtějí něco od „Hamerové“. No a samozřejmě bych ráda některý svůj příběh viděla jako film nebo televizní hru.
LUKÁŠ LOUŽECKÝ
