Titulkem by mohla skončit recenze, ale když jinak nedáte, můžete si za to sami…Shape of water by v češtině mělo spíše odpovídat výrazům vodní bytost, forma, tvar, než že by šlo o tvář vody. Když přejdu zavádějící překlad, nastává obtíž zařadit snímek do určitého žánru. Film má v podstatě úplně libové, konzervativní schéma, na které jsme zvyklí u romantických filmů a pohádek. Porota Oscarů miluje tradiční schémata a příběhy o jinakosti a hrdinství, zaobalené do nekonvenčních kulis, i proto se film dočkal nominací na všechny ústřední ceny jako je film, režie, scénář a herci v hlavních a vedlejších rolích roku. Tvář vody má šanci tyto nominace proměnit ve vítězství, což podle mě ukazuje, jak bídným rokem z hlediska nominací na ceny Oscar rok 2017 byl.
Když zmiňuji žánrovou pestrost nebo nevyhraněnost filmu, tak vám chci říct, že mi ve Tváři vody s nadsázkou chybělo už jen, že není muzikálem- hlavní postavy bohužel nezpívají. Ústřední dvojice by se mohla držet za ruce a v dešti zpívat o lásce (vodní bytost by mohla vyluzovat zvuky jako delfín). Máme tu hlavní postavu, uklízečku Elisu v podání Sally Hawkins, s povahou připomínající Amélii z Montmartru. Je to prostá, dobrosrdečná duše, která chce konat dobré skutky, navíc je tedy ještě němá, čímž se může částečně vysvětlit její náklonnost k vodní bytosti, která vyluzuje jen zvláštní zvuky. S touto bytostí zlí vládní agenti činí v tajné laboratoři experimenty a uklízečka se s tímto „netvorem“ s žábrami (dle dalšího vývoje je mužského pohlaví) při úklidu postupně zbližuje. Pohádka o panně a netvorovi je na světě.
Celé je to zarámované roztomilými, do detailu vymazlenými kulisami šedesátých let. To byl ještě svět rozdělený na černou a bílou, Američany a Rusáky, tajné služby v obou táborech. Příběh sledujeme z perspektivy čistých duší, jimž jsou oportunistické praktiky agentů ukradené. Film je natočený s jemnou nadsázkou, působí také jako milá komedie- postavy jsou legrační karikatury sebe samých, i když jsou to zlé svině. Proto i srovnání s Amélií z Montmartru- i na zlo je tu pohlíženo se soucitnou velkorysostí a nadhledem.
Důležité je, že se tu systém, establishment potkává, tak jako třeba v Avatarovi, s bytostí odjinud, z jiného světa, a tuto bytost chce jen zneužít pro své potřeby a pak zabít (u Avatara chtěli zlí lidé zničit celou planetu). Vzpomeňte si, hlavní hrdina v Avatarovi je také postižený, je na vozíku (zde je hrdinka němá, jak bylo již napsáno). Proto dokáže chápat jinakost mimozemšťanů, a jak je blíže poznává, do jedné z nich se dokonce zamiluje a obrátí se proti svým nadřízeným, aby bytosti zachránil. A o tom je i Tvář vody.
Naštěstí Tvář vody není tak charakterově banálním filmem, jaké umí točit jen velké dítě Cameron, del Toro film natočil s přiznanou nadsázkou a hraje si hlavně s poetikou obrazu- například v milovací scéně ve vytopené koupelně, ve scénách v stylově vybavené laboratoři nebo při pouhé návštěvě kavárny. Vizuálně je film poutavý a originální.
Z filmů Guillerma del Tora si vybavuji Faunův labyrint a Hellboye. Tvář vody ve srovnání s Faunovým labyrintem není tak strašidelná a mystická, Hellboy je zase vtipnější a komiksovější hrdina, než je vodní bytost. Co snímky v del Torově tvorbě spojuje s Tváří vody, je fascinace v cizorodých, něčím výjimečných a zároveň nebezpečných bytostech, a jejich střetu s lidskými.
Dovolím si ještě interpetovat film z pohledu psychoanalýzy a poupravit záměrně přestřelenou tezi z titulku, že jde o ženu na psychedelikách- doopravdy je to příběh ženy, která trpí dlouhodobou sexuální frustrací (důkazem budiž opakovaná masturbace ve vaně). Žije totiž s mužem, který ji nedokáže sexuálně uspokojit (je nepřiznaným gayem). Dlouhodobá frustrace má za následek, že žena začne blouznit. V práci potkává muže v oblecích z tajné služby na záchodcích, tak začne fantazírovat a představovat si, co se skrývá za železnými dvěřmi.
V důsledku dlouhodobé sexuální frustrace dojde bohužel k psychotickým stavům, kdy žena začne ttpět bludy a halucinacemi, představuje si, že kopuluje s vypracovanou postavou vodního netvora, zatímco se ukájí ve vaně rybou. V rozhovoru s kamarádkou můžeme zachytit, jak popisuje zvláštní typ přirození, které je ukryto, ale při styku se vysune. Bohužel nevyhledá odbornou pomoc a místo toho se vrhá do moře v domnění, že se stala taky vodním živočichem, načež umírá.
Na závěr pro shrnutí dodávám, že film je roztomilý, zručně natočený, s láskou k detailu a k obrazové poetice, přesto jde o schématickou slátaninu, z které ve vás nezůstane žádná voda živá, jak zpívá Aneta Langerová.
Kubin
