Tentokrát se pokusím seriál The Last of Us zhodnotit jako svébytný filmový počin, ne jen srovnáním s herní předlohou jako zde, protože jde o odlišné žánry.
Herní předloha nabízí na akční hru velmi poutavý a inteligentní příběh, což není u akčních her pravidlem, spíše výjimkou. Autoři seriálu, řežisér oceňovaného seriálu Černobyl a jeden z tvůrců původní hry, dokázali seriálu vtisknout vlastní tvář a nevzdálit se od původní hry nikdy tak, aby to postrádalo smysl.
Je to zároveň jeden z mála seriálů, kdy jsem si po skončení řekl, že devět ani ne hodinových dílů bylo velkou zkratkou a že některé pasáže by zasloužily více času, některým zase mohli autoři věnovat daleko méně prostoru.
Podle mě je to celkovým přenastavením seriálu od původní hry – dnes se od začátku kalkuluje s počtem diváků, kteří budou seriál sledovat. A tak se z brutální hry s tisíci zombíky, usekanými hlavami a jinými syrovými detaily stalo takové rodinné melodrama. Více se cílí na ženy, proto je Ellie daleko emancipovanější v seriálu vůči Joemu už od počátku, proto je hlavní představitelka ne dívčí, ale fluidní. Proto je Joel v podání Pedro Pascala méně temnou a bezcitnou postavou.
Zombíci nejsou nedílnou součástí všech dílů, v některých je jich opravdu jako šafránu. Když srovnám pojetí se seriálem The Walking Dead, alespoň s některými jeho řadami, ten dokáže nabídnout jak akci se zombíky, tak mýdlovou soap operu vztahů mezi přeživšími. The Last of Us hra je především zombie survivalem. Zmíněný The Walking Dead v poslední, jedenácté řadě, nabízí jak obrovskou dávku zombie akce, tak utahané linky vztahů mezi přeživšími.
The Last of Us si ze hry vyprepraroval hlavně vztahy mezi hlavními hrdiny a vedlejšími postavami. Některé pojal ještě se sentimentálním a emocionálním efektem pro plačtivé divačky u televize. Jde například o baladu mezi dvěma gayi, nebo i flashbacky do minulosti Ellie, části, která je ve hře jako DLC. Ale zpracování charakterů v seriálu také zaslouží uznání – dobře nacastované, dobře zahrané a přes málo času i charakterově přesné. Scénář musí pracovat s postavami na velmi omezeném prostoru, a dokáže to často věcně, přiléhavě a poutavě.
Zombíci jsou opomíjeni, clickerů byste napočítali na prstech jedné ruky, stejně tak runneři vás překvapí jen v pár scénách. Nesetkáme se ani s žádnými explicitními detaily, pár scén z dálky, většinou těsně před smrtí následuje zatmívačka.
Seriál ukazuje postapo svět hlavně jako konflikt a souboj přeživších, ne jejich boj o přežití se zombíky. Zároveň je třeba napsat, že seriál působí kompaktním dojmem, drží se hlavních tezí herní předlohy a dokáže herní fanoušky překvapit smyslem pro výběr interiérových lokací, které jsou až zrcadlově podobné hernímu prostředí.
Výsledkem je pro diváky všech věků a pohlaví zdařilý kompromis, který ale hlavně na konci finišuje do cílové pásky překotně a už zcela s absencí ve hře všudypřítomných zombíků.
Seriál klade důraz na vztahy mezi lidmi v postapo světě, vyzobává si z nich jen některé aspekty a některé vlastnosti jim přidává. Kdyby měl jít seriál více do hloubky a například více přiblížit část s rodinou kanibalů, nebo finální část v nemocnici, zasloužil by si určitě více než devět dílů. Zvlášť když věnujete mininálně dva díly vedlejším zákrutám děje.
Což ale ve srovnání s často protahovanou rozbředlou soap operou seriálu The Walking Dead působí sympaticky, autorům se zdařilo podstatné sdělit a ukázat a zhustit do epizodické stopáže.
Kubin
