Nevěděli proč a netušili, kam jedou. Nevěděli nic o pekle s lyrickým názvem Březinka. Ztratili všechno a našli jeden druhého. Stačilo to v Osvětimi a zbylo na celý život.
Tatér z Osvětimi je svědectvím dvou životů, které se spojily v jeden osud, vyprávěný na sklonku života, kdy ztratily váhu všechny předsudky, názory a společenské nálady. Heather Morrisová vypráví příběh Laleho, který se stal tatérem v Osvětimi.
Lale šťastnou náhodou unikl osudu ostatních, kteří umírali v nelidských podmínkách vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V nejistém povolání měnil lidské bytosti v anonymní čísla. Svou vinu smýval pomocí potřebným. Sháněl jídlo, léky, informace. Jednoho dne vytetoval číslo na zpěstí dívky Gity a jeho život dostal zcela jiný smysl. Svou vůlí žít a přežít, aby mohli svou lásku prožít svobodně přenesl i na její vyplašenou dívčí duši. Jejich láska jim pomohla přežít. Umožnila jim zalarmovat poslední zbytky sil a vůle, která zbyla na dně jejich srdcí pro několika letech prožitých v Osvětimi.
Ačkoliv je kniha vyprávěna jako celistvý příběh, mohli bychom ji pomyslně rozdělit na dvě poloviny. V té první se Lale dostává do Osvětimi, stává se tatérem a v několika retrospektivách vzpomíná na dětství a dospívání, které formovalo jeho duši bažící po štěstí a lásce. V jiných se vrací k okamžikům, kdy musel svou rodinu opustit, kdy se vyhlazovací tábor stal nejasným tušením a zakrátko reálným cílem jeho cesty.
V druhé části Laleho,bez ohledu na osvětimské peklo, živí jen láska ke Gitě. Třetí říše je v troskách stejně jako vyhlazovací tábor. Vězni i němečtí vojáci se jako zbytek světa dává do pohybu. Gita se ztrácí a Laleho zavane život dál od ní, blíž ke svobodě. Co je však svoboda bez milované bytosti. Tuto část knihy vyplňuje žízeň jednoho po druhém, po lásce, naplnění a štěstí, kterou hasí celý zbytek jejich životů.
Osvětimská zkušenost živila jejich lásku i štěstí až do smrti. Nevzali si z ní noční můry a špatné sny. Vzali si jen to dobré, co může pobrat člověk bytostně toužící po lásce.
Od začátku je jasné, že Lale je výjimečný. Snad dítko štěstěny, snad jen živá bytost s široce otevřenýma očima, kterými se dívá kolem sebe. Nikdy se je nenaučí zavírat. Snad jeho srdce okorá, ale jen na chvíli.
Tatér z Osvětimi je jedním z tisíců příběhů, které byly od dob konce druhé světové války odvyprávěny. Tisíce dalších zemřou spolu s jejich pamětníky v tichosti bez výkřiků stejně jako v den, kdy se zrodily. Je důležité je vyprávět. Ačkoliv mohou časem vytvořit mozoly na duši. Sále se opakující svědectví o nacistických zvěrstvech jsou nedílnou součástí i této knihy. O nich však kniha není. Je o přežití.
Lale přežil díky štěstí a lásce. Snad náhodou, snad se Bůh již nemohl dívat na to, co dopustil a umožnil snad až pohádkové happy endy tam, kde zemřela naděje stejně jako všechno živé.
Autorka se snaží převyprávět odposlechnutý příběh nezaujatě. Aniž by chtěla Laleho soudit nebo snad poměřovat jeho skutky. V tom se může zdát její vyprávění chladné a snad by čtenář uronil víc slz, kdyby mezi řádky hřála empatie nebo živoucí emoce. V epilogu svůj odtažitý postoj autorka vysvětluje, ale i tak, myslím, byl prostor pro autentičtější styl vyprávění. To se daří napravit až ke konci knihy.
Kupodivu kniha nenaléhá na čtenáře tíživým svědectvím o hrůzách Osvětimi, se kterými je čtenář jistě obeznámen. Tatér z Osvětimi odkrývá kouzlo přežití. Proč jedni přežili coby živoucí trosky, zatímco jiní vyšli posíleni a dokázali ze své zkušenosti čerpat do konce svých dní.
Tatér bude svádět k odsudkům. Přeci jen štěstěna Lalemu přála a on ji vycházel vstříc, až se to zdá v kontextu historických reálií nespravedlivé. Pokud si nebudeme chtít hrát na Boha a soudit to, co nám nepřísluší, zbude svědectví o touze po lásce, pokoře a vůli žít.
Kristina Doubravová
Knihu můžete zakoupit ZDE
