Emmeline nikdy nepoznala svět za hradbami osady. Vzdálit se z dohledu strážných věží by totiž znamenalo téměř jistou smrt. I kdyby měla štěstí a vyvázla ze spárů nebezpečných tvorů žijících v lesích, trestu v podobě popravy za vzpurný čin proti místním pravidlům by jistě neunikla. Jenže po patnácti letech života na místě, kde pro ni ostatní mají pouze pohrdání a odpor, je někdy útěk tím jediným, co si dívka přeje. A tak jednoho dne učiní v hloubi lesa objev, který by mohl změnit život nejen jí, ale také celému společenství.
„Měla bych jít. Měla bych se otočit a vydat se zpátky po stezce, kterou jsem přišla, dosbírat houby a vrátit se domů. Jenže nohy mi odmítají poslušnost. Stojím v hájku a uvědomuji si, že slunce nade mnou pomalu, ale jistě zapadá. Stín, který vrhá sloup uprostřed, se nezadržitelně prodlužuje. Březový stožár ukazuje cestu na Rozcestí. Pokud byste měli takovou smůlu, že ho spatříte na vlastní oči, modlete se k Všemohoucímu a proste ho o slitování a soucit. Proč jsem se ještě neotočila a nespěchám pryč?“
Anotace slibuje příběh, kde „nehostinný kraj sužují kruté zimy a za hradbami číhá děsivý nepřítel“. Také Vám to připadá povědomé? Zjevná podobnost s jednou z nejslavnějších fantasy ság současnosti ve mně vyvolala silnou zvědavost zjistit, zda se autorka nesnažila pouze přiživit na vlně slávy tohoto kultovního fenoménu. Po pročtení několika prvních kapitol však začalo být zřejmé, že autorka stvořila svébytný svět, a já jsem tak svojí předchozí domněnkou nemohla být dále od pravdy.
Ačkoliv se jedná o fantasy román, příběh mnoho fantastických prvků neobsahuje – nenajdeme zde kouzla, čáry ani známá bájná stvoření. A tak jediným příslibem nadpřirozena zůstávají tajemstvím opředení tvorové, Malmaci.
Příběh začíná pozvolným seznamováním s osadou, jejími obyvateli a zvyklostmi. Díky atraktivnímu prostředí a skrze dialogy postav ovšem autorka stihne zaujmout ještě před tím, než přichází první napínavější akce. Delší popisné pasáže nepůsobí obtěžujícím dojmem, ale naopak umocňují atmosféru světa, který se stává živým a uvěřitelným. Především je to však tajemné ladění a pečlivě budované napětí, které jsou silnou stránkou příběhu a jimiž Boormanová bravurně vládne. Autorka umně vrství záhady a pokládá jednu otázku za druhou. Ve finále pak o odpovědi není nouze, což v tomto případě může být lehce na škodu – vzhledem k tomu, že se jedná o první knihu trilogie, se totiž nabízí otázka, zda jich nebylo zodpovězeno až příliš mnoho. Samotný závěr díla pak působí v kontrastu k systematicky budovanému příběhu poměrně ukvapeně.
Lehkým klišé zavání postava hlavní hrdinky. Je jasné, že autorka potřebovala utvořit osvědčený milostný trojúhelník (který zahrnuje méně předvídatelné a o poznání zajímavější charaktery), jelikož má však Emmeline snad všechny znaky klasického outsidera, působí některé situace poněkud vynuceně a nepravděpodobně zároveň. Vzhledem k tomu, že je však dílo cíleno především na mladší čtenáře, lze tento lehký prohřešek bez větších výhrad akceptovat. Na tomto místě si však neodpustím připomínku lehce pedagogického rázu – hlavní hrdinka trpí sklony k sebepoškozování, což vzhledem k předpokládané cílové skupině čtenářů není zrovna vhodné.
Hodnotit samostatný díl bez výsledného celku bývá dosti ošemetné. Smrtná zima díky čtivému a napínavému příběhu naláká k pokračování, a pokud si zmíněné přednosti udrží i nadále, má velmi slibně našlápnuto. Jestli však dokáže plně využít svůj potenciál jakožto trilogie, ukáže až čas.
Kate A. Boormanová: Smrtná zima, Host, 2015, 368 stran.
Monika Pospíšilová
Původní foto: Pixabay.com
