Představte si známou situaci. Máte na výběr ze dvou pilulek. Jedna je červená, druhá modrá. Modrá po spolknutí nezmění vůbec nic, povedete život jako doposud, s pevnou půdou pod nohama, s myšlením, které může, ale nemusí, odpovídat souřadnicím místa vašeho narození.
Červená pilulka vám naopak umožní probudit v sobě dar vidět důvěrně známé věci a lidskou společnost v různobarevném světle a v netušených souvislostech, a to vše z pohodlí vašeho křesla. Svět samotný se nezmění, ale pro vás bude jiný, možná komplikovanější, ale plný překvapení. Lidé budou záhadnější a zároveň čitelnější než před požitím červeného prášku.
Máte žaludek na takovou bláznivou krasojízdu? Nemusíte kvůli tomu polykat drogu neurčitého složení. Stačí nalistovat patřičnou kapitolu „Průvodce šílené socioložky“ od soudobého českého mistra řemesla Jana Jandourka, nasadit příslušné sociologické 4D brýle a připravit se na rychlokurz, během kterého odhalíte, v čem spočívá kouzlo sociologické imaginace – zvláštního způsobu myšlení, po jehož osvojení už prostě nikdy nebudete stejní.
Sociologie je věda o společnosti, která vyklíčila v šílených dobách po velké francouzské a průmyslové revoluci, tedy v dobách velkých změn, které ovlivnily tvář dnešního světa. Na počátku sociologie stáli šílenci nebo chcete-li, originální myslitelé (často se sklony k vyšinutí mysli), kteří si pokládali na první pohled zvláštní otázky – např. zda za některými sebevraždami jednotlivců nestojí náhodou více než osobní důvody společenské příčiny?
Když se ale začtete do vysvětlování všech těch anomických sebevražd a organických solidarit, dospějete nakonec k tomu, že tyto otázky nejsou vůbec bláznivé a odpovědi jsou zajímavé i pro laiky a lidi, kteří se nechtějí věnovat sociologii akademicky. Jandourkovi se daří krásně popisovat, jak a proč si tyto zvláštní otázky sociální vědci pokládali a proč je stále užitečné se o těchto věcech bavit a hledat v nich inspiraci pro svůj každodenní život (a tím zrovna nemyslím vyřešení dilematu, který typ sebevraždy zvolíte, zda anomickou či snad altruistickou). 
Velká část knihy je exkurzí do dějin sociologie a do hlav vyšinutých „staříků“, kteří stáli za jejím vznikem. Jandourkův profesor promlouvá ale především k mladé hlavní hrdince s tím, „co podle sociologie mladou dívku v životě čeká a nemine.“ Dozvídáme se, jak sociologicky nahlížet na dětství, dospívání, dospělost, stáří, smrt, náboženství či instituci manželství a mnohá jiná neodkladná témata pro sotva dospělou ženu (či muže).
„Co se stane, když se o prázdninách na pláži u moře setká stárnoucí profesor sociologie a mladá studentka, s níž se právě rozešel přítel a která pochybuje o smyslu svých sociologických studií? Zdánlivě romantický a exotický rámec je brzy vyplněn překvapivě duchaplným rozhovorem trvajícím řadu dní, v němž je dívka vtahována do dobrodružství sociologie a společenských věd vůbec.“
Tato populárně-naučná kniha je, jak aspoň tvrdí text na obálce, psána jako dialog profesora sociologie a zhrzené studentky sociologie. Profesor se snaží studentku Destiny formou soukromých přednášek zapálit pro obor, pro způsob uvažování, který je mu blízký. Pokouší se také ukázat, že témata, která si sociologové vybírají pro své bádání, jsou prostě ze života, a studium sociologie může pomoci se zorientovat v sobě, v lidech, jejich historii i současnosti, v jejich nitru i způsobech jednání. Obohatit tak vlastní život o nový rozměr.
Dialog to ovšem není. Je to fakticky spíše monolog, co do obsahu velmi vytříbený, ale ne příliš dobře ukotvený v samotném příběhu, takže se občas zdá, že je to jen vyčerpávající chrlení mouder, které přerušuje jen studentčino chrápání. Ne sice doslova, ale v podstatě ano. A navíc jsou to všechno moudra z přednášek a knih, které už byly dávno napsány, a které studentka ani neviděla.
Všechno co víte o smrti, víte od společnosti. Jsou na ni různé názory podle jednotlivých kultur. Je zajímavé sledovat, jak různé kultury pojímají smrt jinak. Hinduismus jinak, buddhismus, judaismus, křesťanství, islám, ateismus taky jinak. Jako jev mívá velký sociální dopad. Když například ve středověku vypukl dýmějový mor, vedlo to nakonec v západní společnosti k pádu feudalismu a vzniku kapitalismu.
Zavrtěla se a utřela si z brady skvrnku od kečupu.
Netvrdil jste mi, že za to mohla protestantská etika, jak o tom píše Max Weber?
Říkal jsem, co píše Weber, na historii ale působí více příčin. Jiné teorie říkají, jaký vliv měla malá doba ledová.
Počkejte, to byli ještě mamuti, ne?
Zatvářila se, jako kdybych si tu dobu snad měl pamatovat.
Způsob vyprávění, který si Jandourek zvolil, je tedy poněkud nešťastný. Tento experiment se příliš nepovedl. Ale to vše může aspoň zčásti vynahradit srozumitelný a poutavý obsah profesorových promluv. Jenže i na populárně-naučný text je zvolený obsah trochu málo – nijak výrazně nepřesahuje učivo prvního ročníku sociologie. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby si však autor zvolil jiného partnera pro svůj „monolog“.
Studetnka Destiny, která měla nejspíš sloužit jako hrdinka ke ztotožnění se, na mě působila spíš poněkud natvrdle. Co se týče vzhledu, je to pěkné křoví, ale když se zaměříme na to, co je uvnitř, to vakuum je až hrozivé. Zkuste se ztotožnit s orangutanem. Jak je možné, že absolvovala celé dva semestry sociologie, aniž by si pamatovala jedinou smysluplnou myšlenku z libovolné přednášky nebo četby? Lesk a bída současného školství? Naučit se na zkoušky a zapomenout? Chyba v matrixu? Osud? Těžko říct. Nebýt těchto nesrovnalostí, mohla to být dobrá kontemplativní knížka pro studenty sociologie, kteří váhají, zda pokračovat ve studiu či nikoliv. A nezasvěceným zbude trochu rozpačitý pocit, v lepším případě touha přečíst si i jiné sociologické autory.
Chcete-li se dozvědět možné důvody, proč jsme dnes posedlí dystopickými romány, v čem vám může být sociologie užitečná, a jak to bylo u všech všudy s tou dobou ledovou, neváhejte vtrhnout do knihkupectví a ptejte se po „šíleném průvodci“.
PAVLA KAMEŠOVÁ
Jan Jandourek – Průvodce šílené socioložky po vlastním osudu. 2014. Portál. 192 Stran
Úvodní foto: Pixabay.com
