Prudencie Primová, moderní, vzdělaná žena a podle svých vlastních slov „mistryně v umění zvaném jemnocit“, se uchází o místo knihovnice v domě „kavalíra“ s dětmi ve městečku San Ireneo de Arnois. Po rozpačitém přijetí se ještě rozpačitěji a mnohdy poněkud křečovitě Prudencie začleňuje do místní komunity, jejíž životní styl a tempo se naprosto liší od uříceného chodu města a moderního světa vůbec.
Přestože se slečně Primové mnohé způsoby chování místních obyvatel jeví jako vzácné artefakty dob minulých, které je třeba hýčkat, některé pilíře životních způsobů a myšlení místních lidí pod vlivem vlastních předsudků a do té doby nezpochybnitelných přesvědčení slečna Primová kategoricky odmítá.
Dá se říct, že prožívá sérii kulturních šoků, počínaje srážkou se systémem domácího vzdělávání „překvapivě“ dětem prospívajícím a konče setkáním s místními „feministkami“, které mají neodbytnou touhu udělat ze slečny „paní“, a za tímto účelem se nezdráhají zapáleně pročesávat seznam vhodných kandidátů na budoucího manžela slečny Primové.
Prudencie Primová se těmto společenským tlakům a zvláštnímu způsobu jednání s její osobou brání, nakolik je toho schopna. Jen do té doby, než se s komunitou plně sžije, než odlišnost místních žen a mužů plně pochopí, a dokud jí pochybnosti o sobě samé a o jejím místě ve světě nedonutí přehodnotit stará stanoviska od základů. Například tvrdošíjné odmítání manželství jakožto „zbytečné instituce na ústupu“. 
Kéž by to bylo jen „například“ a ne „hlavně“. Kéž by romance nevyplňovala valnou většinu druhé části knihy a mohla bych se ponořit do podrobnějšího výkladu fungování oné zvláštní komunity. Možná je to jen můj pocit, to, co chci vidět. Podle mě se to dalo vytušit už na začátku, kdy se „chůva k pohledání“ představuje „muži z křesla“, jak si ho Prudencie sama pojmenovala (v českém prostředí by takové předsudečné označení mohlo znít „chlap z gauče s lahváčem v ruce“). Vzájemné „dobře míněné“ rýpance přecházející postupně v absurdní hádky dvou na první pohled nekompatibilních osob a střet jejich dvou světů jistě pobaví, ale autorka přece slibovala víc.
Inspiraci, jak lze znovuočarovat svět, jak navrátit to, co jsme „ztratili v honbě za pokrokem“, což je pro některé sociology tématem k rozpustilému dennímu snění, když je nuda na spadnutí v tom lepším případě, v horším k želvímu brekotu nad beznadějně ztracenými hodnotami. Částečně to autorka vynahradila dialogy mezi Prudencií a Horaciem, který ji obeznámí se zvláštnostmi jejich komunity, která je založena právě na útěku k tradičním hodnotám, odmítá jí však prozradit detaily, a Prudencie se místo pídění po podrobnostech utápí v marné zamilovanosti. Možná to byl autorčin záměr, jak nastavit moderním ženám zrcadlo, potom se musím spisovatelce obdivovat, ale kdoví. Knížka má otevřený konec, což příběhu jen prospívá. Ale ne zase tak otevřený, abychom z něj nemohli vytušit, že slečna Primová možná překonala sebe samu a své předsudky.
Navzdory tomu všemu kniha nabízí i mnoho zajímavých pohledů na manželství od chytré babičky, která „pohřbila tři manžely“ (nikoliv jedem). Je zde nakousnuta i zajímavá feministická teorie, která čtenářům umožní nahlédnout, v jak mnohotvárných oblecích se může tento pojem vyskytovat pod stejnou nálepkou, tedy pod slovem feminismus se může skrývat ledacos, nejen mediálně známé extrémy. Nejvíce – snad právě kvůli na nervy lezoucím vášnivým dohadům – vystupuje nad ostatní téma tolerance mezi dvěma světy, což je velký úkol, zvláště pro ženu zatíženou mnoha předsudky. A jako čtenáři (ano, i mužští) možná zjistíte, že máte se slečnou Primovou až příliš mnoho společného.
A bude vám víc než jasné, kdo je ve skutečnosti obdařen jemnocitem a něhou. Nikoliv ta, která se za jemnostslečnu vydává. Muž z křesla nemá jméno, ani ho vlastně „mít“ nepotřebuje, protože ztělesňuje čiré bytí, růst, duchovno. Nelpí na věcech a žije tím, že napomáhá duchovnímu růstu dětem své sestry, takový je muž z křesla.
Slečna Primová je Jeho nesmiřitelný protipól, světská a majetnická, moderní a do sebe zahleděná. Ale jak už jsem naznačila, vyplatí se knihu číst i kvůli těm ostatním. Kvůli dětem, kteří pod mužovým vedením rostou v neobyčejné osobnosti, kvůli „dědečkovi“ Horaciovi, který dětem, a v mnoha situacích i slečně Primové, poskytuje to, co jim muž z křesla odmítá poskytnout (řekla bych, že především z těch důvodů, že některé podněty brání růstu). V příběhu narazíte i na mnoho inspirativních žen, skutečně emancipovaných a hodných obdivu.
Zbývá tu jedno „kdyby“. Kdyby autorka odsunula romantickou zápletku do pozadí a věnovala se do hloubky fungování komunity, byl by to o hodně zdařilejší debut, i když pravděpodobně méně úspěšný.
O autorce: Natalia Sanmartin Fenollera (nar. 1970) pochází ze španělské Galície, po studiích se živí jako novinářka. Kniha Procitnutí slečny Primové, která vyšla poprvé r. 2013, je její první, a hned velmi úspěšné, vydané beletrické dílo. Obliba knihy se šíří ze Španělska jako lavina, tento rok se dostala až k nám, uvidíme, zda nás ta lavina také rozmetá.
PAVLA KAMEŠOVÁ
Natalia Sanmartin Fenollera – Procitnutí slečny Primové. Brno 2014. Nakladatelství Host.
Úvodní foto: Pixabay.com
