Recenze: Nevědomí se zamotalo do vlastních sítí

O Tomu Cruisovi si můžeme myslet cokoliv, ale jedno mu nelze upřít – role schopných strážců zákona, vojáků a jiných akčních mužů mu prostě sednou, a obzvlášť v žánru sci-fi. Vzpomeňme si na výborný Minority report nebo méně podařenou Válku světů. Jako by si zapálený scientolog chtěl po neúspěchu tohoto katastrofického velkofilmu o napadení  Země mimozemštany spravit reputaci.
Nevědomí je od začátku velkolepé a nenechává nic náhodě. Podařilo se však tvůrcům obstát v náročném úkolu uspokojit moderního diváka příběhem, který už jsme v mnohých obměnách viděli?
Po megalomanské distribuci Promethea, který přinesl víc rozpaků než nadšení, se tvůrci Nevědomí moudře rozhodli propagovat svůj film jinak. Vsadili na vizuální přitažlivost opuštěné Země, kterou brázdí jen loď hlavního hrdiny. A v rukávu měli taková obrazová esa, že se jim tenhle přístup vyplatil.

Nevědomí je především pastvou pro oči. Efekty jsou tak vydařené, že iluze opuštěné Země je dokonalá. Sice se všechno odehrává v tolik provařeném New Yorku, ale vidíme ho tak, jak jsme ho ještě neviděli, což je samo o sobě úspěch. Bloky domů tvoří propasti a nad nimi se rozprostírají nekonečně pustiny, které splňují úlohu vizuální přitažlivosti i osamělosti hrdinů. A nad tím vším se prohánějí futuristické lodě a zbraně.

Největší vizuální lahůdkou je věž, ve které strážce Jack Harper se svou nadřízenou a partnerkou Victorií bydlí. Stojí vysoko v mracích a skleněné zdi skýtají nádherný výhled na rozpadlý Měsíc (po útoku vetřelců), západy slunce a vesmírnou stanici Tet, která je základnou přeživších lidí před odletem na Titan.

Život ve věži je v úvodní scéně stručně a hezky ukázán, bez zbytečných slov a s dostatečným popisem budoucnosti. Vztah Jacka s Victorií potom tvoří docela důležitý rámec příběhu a pro mě osobně byl i zajímavější, než vztah s druhou ženou, Julií (Olga Kurylenko).
Ta spadne na Zemi z vesmírné lodi Odyssea a Jack v ní pozná ženu, o které se mu zdá. To je divné, protože po výmazu paměti by se mu nemělo zdát o ničem, a už vůbec ne o minulém životě na Zemi. Žije totiž 50 let po katastrofě, která téměř vyhubila lidstvo, a proto si starý New York pamatovat nemůže. Když Jack neuposlechne rozkaz, aby se dozvěděl pravdu, začíná zjišťovat, že s tou apokalypsou na Zemi a útokem vetřelců to vlastně nebylo tak, jak si myslel.

První část filmu je úchvatná a svižná. A to hlavně díky kameře a hudbě. Velkolepá hudba doprovází i scény, které by si zasloužily minimalistický podkres, ale v rámci expozice to vlastně funguje docela dobře.
Tempo poklesne, když přijde na typicky hollywoodské vysvětlování, ale třetí třetina to otrávenému divákovi vynahradí.

To vysvětlování je v tomhle případě bohužel potřeba, protože příběh je dost složitý. Problém je, že si počáteční expozici tvůrci vymysleli tak, že uvedení na pravou míru je komplikovanější, než samotná zápletka.

Snaha pochopit všechny detaily příběhu tak ubírá na působivosti, odtrhává pozornost od kvalitně natočné akce a naprosto ničí napětí. Film se tak po kostrbatých zvratech musí znovu sbírat na nohy a nabírat dech. Podaří se mu to, ale otázka je, jestli to  nešlo udělat nějak přímočařeji. Není přece nutné šokovat za každou cenu.

Já osobně bych se klidně 2 hodiny dívala na zkoumání povrchu Země a užívala si vizuální stránku. A ani by mi nevadilo, že by jedinými postavami byli dva lidští hlídači.

Podobně na tom byl film Já, legenda, který první polovinou zcela ohromí, aby potom všechna působivost opadla při příchodu přeživší dvojice žena-dítě. Hollywoodští scénáristé svou práci umí skvěle, ale bohužel musejí (nebo chtějí?) vždycky přidat nějaký ten prvek milostné zápletky, drsného vůdce, umírajícího přítele atd. Nevědomí na tuto nutnost doplácí, protože působivost atmosféry přímo úměrně klesá s množstvím dalších postav.

Konkrétně Morgan Freeman (a jeho rádoby cool hlášky) je pro příběh vyloženě zbytečný. Kdyby se chytrý a zvídavý Jack k pravdě dobral sám,  bylo by to mnohem uvěřitelnější a napínavější. Takhle tvůrci desítky minut budují něco, co potom sami shodí. Naštěstí je skupina rebelů ve filmu jen chvilku a my se potom zase s povděkem můžeme nechat strhnout Jackovým cestováním, hledáním, bojováním a objevováním. To je totiž to jediné, co tenhle film odlišuje od ostatních.

Jak už jsem řekla, vztah ústřední dvojice je zajímavý a plný nevyřčených emocí. Oproti tomu Julia řekne na plná ústa Jackovi všechno, čímž její postava ztrácí na jakékoliv zajímavosti a zbyde už jen krása. Victoria v podání málo známé britské herečky Andrey Riseborough je na první pohled jednoduchá, na druhý však mnohovrstevná postava, se kterou můžeme soucítit, i k ní cítit averzi.
Jenže to by nebyl Hollywood, aby zajímavě rozehraný vztah neustoupil do pozadí a nepřenechal místo přímočaré romantice. Olga Kurylenko je hezká a umí i trochu hrát, ale její postava postavu hlavního hrdinu zplošťuje, místo aby ji rozvíjela.

Postavy rebelů pro jistotu nejsou charakterizovány vůbec, ve scénáři pro ně zbylo místo jen na hláškování. Když se ocitneme v jejich podzemním úkrytu (který strážci za 30 let nedokázali najít?), jako bychom se ocitli v jiném filmu. Ve filmu, na který ale nemáme chuť se dívat.

Detaily příběhu můžu prozradit, protože už to všichni pochopili z traileru. A to taky jen proto, abychom mohli vidět Morgana Freemana.

Jakmile jsme s kamarády začali příběh rozebírat, objevili jsme spoustu nejasností, což jenom dokazuje to, že méně je více. Jednodušší příběh by dal ještě víc vyniknout nádherné vizuální stránce a my bychom si po filmu nemuseli říkat „Bylo to fajn, ale nechápu tohle a tohle…“.
Konec vypadá, jako by ho tvůrci vymysleli na rychlo ráno v den natáčení, a navíc vyvolává ještě další otázky.

Ale i tak dávám vysoké  hodnocení, protože míra působivosti je ve srovnání s jinými současnými filmy nadprůměrná a mám chuť vidět Nevědomí znovu. I kdyby jen kvůli domu v oblacích nebo létajícím robotickým strážcům.

Nevědomí
Oblivion
USA, 2013, 124 min