Chystal jsem se do kina, když se mě kamarádka ptala: „Na co jdeš?“ „Nemohu si vzpomenout, jak se to jmenuje,“ odpověděl jsem. „A o čem to je, nebo kdo to natočil?“ Snažila se vytáhnout ze mě alespoň nějakou informaci. „Já nevím.“ „Tak proč na to jdeš?“ „Je to dánský!“
Nejsem žádným odborníkem na severskou kinematografii, jen ji mám rád. Mám rád jejich herectví, které mi připadá mnohem opravdovější, než to, co běžně vídám v americké, ale i evropské kinematografii. Mám rád jejich příběhy, které bývají jednoduché, ale zároveň pronikají do lidské duše a nutí diváka se zamyslet a přitom si stále udržují nadhled. Ale hlavně je to jejich černý humor, co mě k jejich filmu nejvíce přitahuje. Mají obrovský dar dělat si legraci z věcí, které jiní považuji za nedotknutelné, kde se humor považuje za nevhodný. Proto jsem šel na dánský film Nerada ruším.
Dvaadvacetiletá Helene hledá svého otce. Žije se svojí matkou Mor, která ji odmítá prozradit, kdo jím je. A tak Helene oslovuje náhodně muže, což ji přirozeně staví do bizarních situací a částečně vyčleňuje z běžného života. Navíc ji její matka na noc zamyká v pokoji a nejraději by byla, kdyby od ní neodcházela vůbec. Kromě venčení malého psa, díky kterému se Helene stane součástí chystané hry v místním divadle. Režisér Morten, kterého Helene považuje za svého otce, ji nabídne roli v připravované premiéře. Respektive jejímu čtyřnohému příteli. Chystaná hra má být comebackem dávné hvězdy Beate, která posledních pár let strávila zavřená v blázinci. Jenže už po pár zkouškách najdou psa mrtvého a pohozeného v odpadkovém koši, takže kromě problému se scénáristou Allanem (Nicolas Bro), který ne a ne hru dopsat, nastává další problém. Helene vycítí příležitost a nabídne se, že roli psa ztvární ona. Proniká tak hlouběji do vztahů mezi jednotlivými postavami, které jsou více než složité. Už jen charaktery postav: režisér, na první pohled otcovský, trpí nepřekonatelným pocitem všemocnosti. Allan, který trpí úzkostí z otevřených prostor. Beate, jenž se cítí ohrožena každou ženou. Představitel hlavní mužské role Steen (Peter Gantzler), který se narodil enormně vyvinutý a musí to dokazovat všem ženám a v neposlední řadě Helenina matka, která urputně pracuje na tom, aby se jí dcera podobala a nakonec i samotná Helene, na první pohled naivní nezkušené děvčátko, jehož chování k matce a všem okolo se ale zdá být patřičně vypočítavé. Je to lidské panoptikum, kde se nám vzájemné vztahy postav odkrývají postupně s příběhem, jenže když film skončil, tak ne všechno se mi zdálo úplně pochopitelné. Vlastně co to říkám: nepochopil jsem téměř nic.
Na film jsem tentokrát vzal svoji sestru. Při ochodu z kina jsme se tvářili úplně stejně a já jsem v jejích očích viděl poznámku: „s tebou tak ještě někdy půjdu do kina!“ Navštívili jsme restaurační zařízení a po pár pivech jsme přeci jen nalezli vodítka, která film posouvala, ale k pochopení jsem došel až ve tři hodiny ráno, když jsem ulehal do postele. A
byla to první věc, na kterou jsem si po ránu vzpomněl. Ano, byl to… Samozřejmě neprozradím! Pokud na film vyrazíte, taky si taky potrapte mozek, ale jednu radu vám dám: poslouchejte pozorně VŠECHNY dialogy. Už ten první s rozbitou televizí.
Nerada ruším splnil všechny atributy severského filmu, které jsem vypsal hned na začátku, takže film považuji za opravdu povedený, ale ani teď si nejsem jistý, že jsem pochopil úplně vše. Ve filmu jsem nalezl mnohem více otázek, než odpovědí. Někdy to tak má být a odpovědi člověk nalezne sám v sobě, ale v tomhle případě je propojení postav příliš překombinované a člověk se ztrácí v možnostech, které se před ním otvírají. Je to škoda, protože film má veliký potenciál. Velmi humorné dialogy se střídají se záběry, při kterých mrazí v zádech, a to vše se opírá o přirozené herectví. Pokud bych měl jmenovat jednoho z herců, byl by to Nicolas Bro v roli věčně zkouřeného scénáristy. Jeho postava, ve které zpočátku působí skutečně slizkým dojmem, si v průběhu příběhu dokázala získat mé sympatie a objevil jsem její charisma. Ale jmenovat jednoho herce v tomto případě by nebylo správné. Všichni jmenovaní, mladá Sara Hjort Ditlevsen jako představitelka hlavní role Helene, Lotte Andersen v roli její matky Mor, Stine Stengade coby zkrachovalá herečka Beate nesoucí si tajemný stín z minulosti, režisér Morten v provedení Sørena Østergaarda i Peter Gantzler v roli mužného Steena vdechli svým postavám život a jsou určitě jedním z hlavních důvodů, proč na Nerada ruším zajít. Pokud nic jiného, když se ztratíte v příběhu a připadá vám, že to nemělo ani hlavu, ani patu, pořád je na co koukat a čemu se smát. A pokud ani to ne, tak se omlouvám, ale varoval jsem vás hned na začátku. Je to severské!
Pavel Urík
Undskyld jeg forstyrrer
Drama / Komedie
Dánsko, 2012, 90 min
Režie: Henrik Ruben Genz
Scénář: Henrik Ruben Genz
Hudba: Karsten Fundal
Hrají: Sara Hjort Ditlevsen, Nicolas Bro, Lotte Andersen, Stine Stengade, Peter Gantzler, Søren Østergaard
