V roce 1974 si jeden pouliční umělec splnil velmi neobvyklý sen. Sen, který ho mohl stát život. Přešel totiž po laně nataženém mezi mrakodrapy Světového obchodního centra. 42 metrů dlouhá propast se pro Francouze jménem Philippe Petit stala posedlostí, jakmile Dvojčata poprvé uviděl na fotce v časopise. Následující roky strávil cvičením chůze po laně a plánováním nezákonné akce, kterou i přes mnoho nesnází uskutečnil v srpnu 1974. Skvělého námětu se chopil režisér Robert Zemeckis a Petitovu knihu o svém dobrodružství přetvořil v hravý film, který je vlastně velkou poctou Světovému obchodnímu centru. 
Hlavní role se ujal Joseph Gordon-Levitt a s chutí si vystřihl roli, pro kterou se musel naučit francouzský akcent. Jako sympatický hrdina promlouvá od začátku k divákům a popisuje svůj příběh se všemi detaily. Film balancuje mezi životopisným filmem, retro komedií a dramatem. Hlavní hrdina je komediant, umělec, jehož smyslem života je bavit a překvapovat diváky. Překvapovat se snaží i jako vypravěč filmu, ale je těžké upoutat pozornost filmového diváka, který přišel do kina kvůli jedinému: vidět přechod po laně mezi Dvojčaty. Vypravěčská technika první polovinu filmu proto příliš nefunguje, nebo spíš není podstatná. Z filmu si těžko zapamatujete peripetie, které režisér vybral ze skutečného příběhu a přibarvil si je. Příběh skáče z místa na místo, časové rozmení není přesně definované a postavy se dávají dohromady bez větší motivace. Tam, kde byl skutečný příběh sám o sobě napínavý, nastrkává režisér všemožné filmové prostředky, aby dodal příběhu něco navíc. To je ale naprosto zbytečné a snaha diváka rozesmát například klasickou postavou vyhulence, se míjí účinkem.
Jakmile však Petit vyleze v osudnou noc na střechu rozestavěného mrakodrapu, všechna legrace končí. Je to tu! Stejně jako hrdinům se i divákům rozbuší srdce a zpotí dlaně, a scéna samotného přechodu překoná všechna očekávání. Vrchol celého filmu je řemeslně i emocionálně brilantně zvládnutý. Až v tu chvíli najdete pro postavy pochopení. Každý si v tu chvíli prožije něco jiného, svůj osobní přechod nad propastí vysokou 412 metrů. Pohled do nitra umělce je sice zajímavý, ale mnohem zajímavější je možnost ocitnout se tam, kam už se nikdy nikdo nepodívá. Jak už jsem napsala, film Muž na laně je nepokrytou poctou již neexistujícím Dvojčatům. Všechno ostatní tak je jen záminkou pro zobrazení dvou slavných mrakodrapů v plném lesku. Návštěva kina za tu trochu amerického patosu ale rozhodně stojí. Kvůli těm několika minutám stráveným nahoře na laně. Není to příběh o mrakodrapech, není to ani příběh o partě mladých Francouzů v New Yorku. Je to příběh o té úchvatné chvíli, kdy Petit stojí uprostřed lana a vy si s obdivem říkáte „Je to blázen!“ A přitom je vám stejně krásně, jako byste tam v tu chvíli opravdu byli.
Herecké výkony jsou celkem nevýrazné, prostor pro humor je příliš malý a vše je podřízeno napětí, jestli se to povede, nebo ne. Joseph Gordon-Levitt udělal kus práce, ale pro mě osobně to není jeho nejzapamatovatelnější role. Nicméně je uvěřitelný i jako Francouz, i jako provazochodec. Za zmínku stojí zajímavá postava Petitovy přítelkyně (Charlotte Le Bon), která svým laním pohledem dokáže vyjádřit všechny emoce, a Ben Kingsley v roli mentora Papa Rudyho. Ostatní jsou víceméně komické figurky a nedozvíme se o nich nic víc, než jakou úlohu mají v partě „spiklenců“.
Pokud vás zajímá skutečný příběh a detaily celé akce, má větší smysl pustit si dokument Muž na laně z roku 2008 (v originále Man on Wire), nebo si přečíst knihu. Smysl tohoto filmu je jiný: vytlačit slzu v souvislosti s 11. zářím a přenést diváka přímo tam nahoru. V tomto ohledu film naprosto boduje a těžko ho něco překoná.
Klára Scholzová
