54. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech je za námi. O některých filmech se bude mluvit ještě dlouho (např. o bulharském snímku Otec, který vyhrál hlavní cenu), některé půjdou do distribuce (jihokorejský Parazit) a některé filmy už možnost vidět mít nebudeme. Jedno mají ale společné. Po náročné filmové přehlídce si zapamatujeme jen několik málo z nich. Zbytek se slije v rozdrobenou mozaiku jednotlivých scén bez uceleného příběhu.
Každý rok se na festivalu v Karlových Varech objeví několik bizarních snímků, které by divák spíš očekával na Festivalu otrlého diváka, než na mezinárodním festivalu, přesto i takové filmy zde mají své místo. V nabídce především sociálních dramat a vizuálně vytříbených snímků, jsou filmy, které se vymykají běžnému vkusu, příjemným zpestřením. Nejedená se o filmy, které se za každou cenu snaží najít neobvyklý způsob vyprávění příběhu, zpracování, vizuální stránky. Takových je na festivalu možná i většina. Za bizarní označíme spíš filmy, kde chování postav bývá iracionální a dějová linka se vymyká běžné představivosti diváka. Jako příklad krásného bizáru z letošního festivalu v Karlových Varech jsem vybral dva filmy.
Děti mrtvých
Rakouský groteskní horor Die Kinder der Toten začíná v typickém štýrském hostinci. Smažený řízek, kroje, postarší páry a turisté. V němém filmu pomocí vložených titulků sledujeme neucelený příběh několika osob. Následuje tragická autonehoda, objevují se nacisti, syrští básníci, zombie, palačinkové masky, průvod nemrtvých. Nechybí nefalšovaný štýrský striptýz a hospodská rvačka se pstruhy.
Zní to šíleně víc, než to vypadá. Tvůrcům se do bizarních scén podařilo dostat ironickou sebereflexi a odraz současných migračních nálad. Prvních dvacet minut filmu se téměř nejde přestat smát. Pak sice dojde k jistému ochlazení, jelikož film funguje na stejném principu. Postupným gradování bizarností ale nezačne nudit, i když čtvrt hodinové zkrácení by snímku spíš pomohlo.
Koko-di koko-da
Veselý popěvek, který filmu dal název, se změní v nejděsivější noční můru. Elian a Tobias prožívají už několik let manželskou krizi. Společná dovolená v přírodě pod stanem se zdá být dobrým nápadem jak vystřiženým z moderních doporučení odstřihnout se alespoň na chvíli od civilizace. Jenže pro Elin a Tobiase se pobyt ve stanu v lese stává děsivějším, než čím kdy prošli. Setkání s bizarní trojicí končí tragicky, ale to nejhorší je, že ani smrtí to nekončí.
Hororový snímek se vizuálně blíží amatérskému videu točenému na letním táboře opilými praktikanty. Naštěstí je protknutý povedenými animacemi, které diváka dokáží dojmout a celý příběh posouvají do snové až dětské reality, a i to největší zlo dostává nějaký význam. Významnou součástí je hudba, v níž dominuje již zmíněný veselý popěvek, který v kombinaci s bizarním násilím působí hrůzostrašněji než smyčce v Psychu.
Neumím si představit, že bych na podobné filmy chodil po práci se ženou do kina. Asi bych už neplánoval ani víkend v lese ani lyžování v Alpách. V případě festivalu jsou ale nedílnou a potřebnou součástí. Právě tyhle filmy pomáhají oprostit se od smutné reality, kterou značná část festivalových snímků diváka až znásilňuje. A pokud si i takovém bizarním filmu dokážete najít nějaké sdělení, může se stát právě tím filmem, který si zapamatujete.
Pavel Urík
