Kdo má v živé paměti předchozí díl oblíbené série autora Evžena Bočka, jistě ví, že díky zpackané krádeži obrazu bylo objeveno Rembrandtovo ztracené dílo. Nizozemská královna, jako výraz díků, za navrácení vzácného Portrétu služebné do holandských sbírek pozvala rodinu Kostkových na slavnostní vernisáž a audienci u královského dvora.
V předchozím dílu jsem propadla trochu skepsi, že autor brzy nebude mít z čeho vařit a chtě nechtě začne polehoučku vykrádat sám sebe. Aristokratka u královského dvora tak byla nervozně očekávanou novinkou, která rozhodne, jestli se „Aristokratka“ udrží v dalších dílech v sedle, nebo po pár knihách vyzní do ztracena.
Pozvání ke královskému dvoru způsobí poprask a každý z osazenstva zámku Kostka zareaguje po svém. Opět se setkáváme se starými známými. Jelikož otec rodiny jako držgrešle odmítne jakkoliv participovat na tak nákladném výletu a začne shánět žebráckou hůl a mošnu, kterou jistě bude co nevidět potřebovat, volba padne na paní Tichou. Zámecká kuchařka, bodrá to žena, která nikdy nevyjela dál, než na pár hodin do Drážďan, je volbou více než dobrou. Nevím, jestli pro Kostkovi, pro čtenáře však určitě. Jelikož její prostota je živnou půdou pro mnohé komické situace a monology, stejně jako hysterická Dianu milující matka Vivien.
V druhé třetině knihy autor maximálně vytěžil cestu podivného trojlístku do Nizozemska a přípravy na ní, které se neobešly bez nákupů oblečení, zkrášlovacích procedur a uvedení této dámské jízdy do „civilizace“. Vtipné momenty jsou na snadě a nebyl by to Evžen Boček, kdyby svými postavami nevyšperkoval tyto okamžiky o třídu výš. Určitá předvídatelnost tak není vůbec rušivá.
V závěru knihy samozřejmě nezklame paní Tichá, což se dá očekávat. Samotná Marie elegantně rozehrává vlastní příběh, který mile dráždí netrpělivé čtenáře, kterým je příslibem dalšího pokračování pod jménem Aristokratka na vlně lásky.
Nechci prozrazovat víc, než musím. Za sebe jen mohu prohlásit, že jde asi o nejzdařilejší díl celé série. Čtenář dostane přesně to, co očekává a ještě trochu navíc. Již známé humorné scénky kolem kila spolykaného prozacu a litrů vypité ořechovky doplněné temperamentem a osobitostí všech postav, jsou ověřeným receptem, na kterém není třeba nic měnit. Jen trošku zamíchat a přidat sem tam něco navíc.
Aristokratka je jednou z těch knih, u kterých se zasmějete nahlas a rozhodně ne jen jednou. Po poslední kapitole nezbývá jen litovat, že jste dočetli a těšit se na avizovaný další díl.
Kristina Doubravová
