Marlon Brando strávil poslední část života v ústraní ve svém sídle v Beverly Hills na Mulholland Drive, které opouštěl jen zřídka. Brána zůstávala světu zavřená a jen málokdo ji mohl překročit. Uvnitř trávil Brando dny ve společnosti úzkého okruhu důvěrníků: své hospodyně Marie Ruizové, soukromé zdravotní sestry Carmen a příležitostně syna své dcery Cheyenne Tukiho, kterého hluboce zbožňoval. Navzdory zhoršujícímu se zdraví si Brando udržoval bystrou mysl. Hodiny trávil opětovným čtením označených výtisků Dostojevského, poslechem starých jazzových desek a sledováním kazet s vlastními filmy, zejména s filmy „Na nábřeží“ a „Kmotr“, nikoli z marnivosti, ale aby se vrátil k emocím, které už dávno pohřbil.
Od počátku roku 2000 bylo Brandovo tělo stále slabší. Bojoval s cukrovkou, městnavým srdečním selháním a plicní fibrózou. Dýchání se pro něj stalo vyčerpávajícím úkolem. Jeho každodenní rutina se soustředila na motorové polohovací křeslo, které si nechal nainstalovat u velkého okna v obývacím pokoji. Ráno začínal kolem desáté hodiny teplým čajem a dechovou kúrou pod dohledem. Oběd byl vždy lehký, mísa ovoce, někdy polévka miso, po níž následovalo dlouhé ospalé ticho. Nemocnice nesnášel a trval na tom, aby se o něj starali doma. „Už jsem toho na jevištích předvedl dost,“ zamumlal jednou sestře. „Nechte mě, ať se z toho dostanu, až budu odcházet.“
Jeho posledním hereckým projektem byl film „The Score“, uvedený do kin v roce 2001, kde si zahrál s Robertem De Nirem a Edwardem Nortonem. Hrál v něm Maxe, kriminálního zločince. Film znamenal vzácný návrat na filmové plátno a produkce byla napjatá. Brando se dostal do konfliktu s režisérem Frankem Ozem, kterého odmítl přímo oslovovat. „Řekni slečně Piggy, ať přesune kameru tamhle,“ zavtipkoval jednou na place s odkazem na Ozovu spolupráci s Mupety. Navzdory tvůrčím třenicím byl Brandův výkon chválen jako zvládnutý s lehkostí. Po uvedení filmu „The Score“ odešel do hereckého důchodu.
V jednom ze svých posledních známých rozhovorů, který s ním v roce 2003 soukromě vedl novinář Peter Manso, Brando řekl: „Nebojím se smrti, bojím se toho, že si mě budou špatně pamatovat.“ Přemýšlel o svém životě plném rozporů. „Jedním dechem ze mě udělali boha i klauna. Ale já jsem vždycky chtěl být jenom člověkem. To pro mě bylo herectví, způsob, jak se skrýt a zároveň říct pravdu.“
Jeho poslední dny v polovině roku 2004 byly stále klidnější. V týdnu před 1. červencem přestal Brando úplně jíst pevnou stravu. Jeho řeč byla stále strozejší. Jednoho večera se díval z okna, když se slunce nořilo pod obzor, a řekl Carmen: „Dřív jsem hledal smysl. Teď hledám klid.“ Dne 1. července kolem půl sedmé večer se jeho dech zklidnil. Sestra zavolala jeho lékaře, doktora Ronalda Korna, který jeho stav sledoval na dálku. Členové rodiny byli předem informováni. Do hodiny dorazil jeho syn Miko.
Tu noc, když mu klesl krevní tlak a začalo se mu špatně dýchat, požádal sestru, aby zhasla světlo. Jeho poslední zašeptaná slova podle Carmen zněla: „Teď už chci jenom spát.“ Zemřel ve 23:45 ve věku 80 let, vedle něj seděl jeho syn a držel ho za ruku. Nebyli tu žádní fotografové, žádní reportéři, žádné blikající žárovky, jen tiché hučení klimatizace a vzdálené šumění stromů za oknem.
Podle jedné méně známé historky Brando jednou zničehonic zavolal svému dlouholetému příteli Quincymu Jonesovi. „Q,“ řekl, ‚víc jsme se smáli, než plakali, že?‘ ‚Ne,‘ řekl. Rozhovor trval dvanáct minut a Jones později prozradil: „Připadalo mi to jako loučení převlečené za nostalgii.“ Brando už tehdy věděl, že se jeho čas krátí.
Zemřel v soukromí, které vždy vyhledával, ne jako ikona ze stříbrného plátna, ale jako muž, který se jemně odevzdává tichu.
Darina D.
