Výčet filmografie Woodyho Allena je neuvěřitelný. Rok co rok přidá do svého seznamu nový titul. Natáčí a hraje ve svých filmech i v 78 letech. Ti nejlepší a nejslavnější herci touží zahrát si v jeho filmech. Kvalita jeho tvorby navzdory všemu neklesá. Jak to Woody Allen dělá? Kde bere svou nekonečnou inspiraci? Odpověď je až směšně prostá. Přesně v duchu Allenova humoru. Ze života. Jeho příběhy jsou prostě ze života. Nejsou vykonstruované, a pokud použijí nějakou tu fantazii, působí to jako trefné zobrazení kouzla lidského života. Jeho postavy jsou uvěřitelné, se všemi rysy lidské povahy. Allen zkrátka dobře ví, jak pracovat s divákem. Kde by jiní opustili téma pro jeho zdánlivou obyčejnost, tam dokáže tenhle režisér s velkým R najít ideální podhoubí pro svůj další film.
Podívejme se na to konkrétně. Nová éra Allenových filmů začala na začátku nového tisíciletí. Už se zdálo, že Allenovi ujel vlak, když přišla v roce 2005 senzace jménem Match Point. Woody našel svou novou múzu – úchvatnou a zbožňovanou Scarlett Johansson. Její živelný sex-appeal se dokonale hodil do dramatu, který se zabořil nezvykle hluboko do temnoty lidské povahy.
Další hit přišel v roce 2008. Vicky Cristina Barcelona ukazovala pokleslé lidské touhy pro změnu s humorem, na což diváci vždycky dobře slyší. V hlavní roli se objevila opět Scarlett a víc než důstojnou partnerkou jí byla Penélope Cruz, která se na tomto natáčení osudově seznámila s Javierem Bardemem. Jak je vidět, Woodyho filmy spojují nejen filmové, ale i ty skutečné lidi. 
Woody Allen i nadále měnil témata a vyznění svých filmů jako ponožky. Od celkem nedávného Vicky Cristina Barcelona natočil dalších 5 filmů, z nichž každý má co nabídnout. Mně osobně okouzlila především Půlnoc v Paříži a v podobném duchu plyne i příjemné Do Říma s láskou. Woody přesídlil do evropských metropolí a jeho filmům to velmi prospívá.
Prvně jmenovaný titul je plný velmi trefných odkazů na historické postavy z umělecké sféry, a přitom se celkem vážně zaobírá neřešitelným problémem, že člověku se vždycky zdá jiná historická doba půvabnější, než ta, ve které žije. Allen často obsazuje známé herce do rolí, které pro ně nejsou zrovna typické. V tomto případě plátno zcela zaplnil sympatický Owen Wilson, který se díky zkušené režii neokouká ani po 90 minutách. Antagonistou je překvapivě Rachel McAdams, jinak filmové zlatíčko, která neztělesňuje jen nesnesitelnou a rozmazlenou snoubenku, ale také povrchnost a pokrytectví vyšší třídy, která si přes svůj luxusní život nevidí na špičku nosu. Osudovou ženou je tu nepřekvapivě Marion Cotillard, která vládne víc než jen svou krásou.
Kouzlo tohoto filmu spočívá hned v několika faktorech. Zaprvé je to film vtipný, trefný a velmi inteligentní. Zadruhé je tu Paříž ukázaná tak, že snad musí okouzlit i samotné Pařížany. A zatřetí – popkulturní a jiné odkazy jsou zkrátka geniální. Woody opět ukázal, že umí komentovat všechno a všechny, a to s takovým důvtipem a nadhledem, že to nikoho neurazí. Byla jsem na Půlnoci v Paříži v letním kině, které bylo narvané mladými lidmi. Přesně tou generací, o které se říká, že už rozumí jen internetu a počítačovým hrám. Že má zavřené oči před světem. A všichni do jednoho se královsky bavili. Kino ovládla tak skvělá, pozitivní atmosféra, že zážitek z filmu to zvýšilo o 100 procent. A tehdy jsem pochopila sílu Allenových filmů. Oslovují přímo konkrétního diváka. Lehce se dotýkají jeho vlastních myšlenek, hříchů a přání. Nemoralizují, ale mluví pravdu. A hlavně baví. 
Ani druhý jmenovaný film mě nezklamal. Jestli Půlnoc ukazovala lidský život s francouzskou nonšalancí, Do Říma s láskou tak činí s italskou dramatičností. Navzdory ne tak pozitivním recenzím jsem si jistá, že může divákovi nabídnout stejně tolik, jako pařížská varianta. Smazává totiž hranici mezi režisérovou představivostí a skutečností, což umožňuje naprosto přesně vystihnout jednotlivá témata (konkrétně například otázku „celebrit“ – je celebrita slavná, protože opravdu znamená víc, než ostatní, nebo je to jen umělý efekt?). I tady Allen rozebírá reálná a vcelku vážná témata současné společnosti, aniž by to diváka otravovalo nebo aniž by to vyvolalo kontroverzi. Naopak, pokud přistoupíte na režisérovu hru, budete se bezvadně bavit. Dramatické vrcholy tohoto příběhu jsou obroušeny tak, že je film opravdu velmi příjemný. Ale i přesto řekne přesně to, co chce.
Allen se umí vcítit do konkrétního prostředí a dokonale mu přizpůsobí filmovou řeč i hereckou akci, takže jeho filmy jsou úžasně kompaktní a vyrovnané od začátku až do konce. Otázkou je, proč točí stále jeden film ročně? Aby se uživil? Aby sobě i ostatním něco dokázal? Podle mě je to zkrátka proto, že stále filmařinu nade vše miluje a tvorba příběhů je silou, která ho udržuje naživu a ve výborné formě. Po tolika dekádách tvorby už nepotřebuje nikomu nic dokazovat, a ačkoliv má tvůrčí vrchol nejspíš už dávno za sebou, jeho filmy jsou stále neuvěřitelně svěží a zábavné. Úžasné je především to, že to jsou autorské filmy – tedy že si píše i scénáře. Takový scénář sám o sobě je pro jiné práce na plný úvazek, někdy i na několik měsíců či let. Natož režie. Jak to drobný, cholerický a psychicky nevyrovnaný režisér zvládne? To se asi nedozvíme. Velká část odpovědi se skrývá přímo v jeho filmech, ale do nitra Woodyho Allena pronikneme jen těžko.
Ať už si o neunavitelném režisérovi myslíte cokoliv, nelze mu upřít, že i na stará kolena má víc nápadů, než většina mladých tvůrců. Který z jeho novějších filmů máte nejradši vy?
Klára Scholzová
