Recenze: Koncert bez básníka

Nakladatel zvolil podtitul knihy Koncert bez básníka: „Román o tom, jak básník Rilke zmizel z nejslavnějšího obrazu německé secese,“ čímž vlastně vystihl vše. Při začtení do prvních stránek se před námi otvírá půvabné, ale zároveň trpké dobrodružství německého secesního malíře Heinricha Vogelera. Autor Klaus Modick připomíná, že se jedná o pouhou fikci opřenou jen o fragmentární vzpomínky aktérů, jejich deníky či dopisy. Ale ruku na srdce, kdo může říct, že i monografie z rukou kovaných historiků jsou přesným vystižením skutečných událostí.

Heinrich Vogeler, Rainer Maria Rilke, jeho žena malířka Clara Westhofová a několik dalších umělců, mecenášů i prostých lidí ze severoněmeckého Worpswede, tvoří postavy děje, jenž se odehrál na počátku XX.století. Leitmotivem knížky je umělecký obraz znázorňující atmosféru letního podvečera, kdy se sešlo několik přátel, aby spolu pobesedovalo, vypilo pár skleniček vína, vyslechlo si několik básní a malou hudební produkci. Vogeler byl sice hostitelem, ale ve skutečnosti se stal pouhým svědkem několika nepatrných mezilidských výjevů, jež měly nakonec zdobit jeho dílo: Letní podvečer či Koncert, jak bylo později nazváno. Co se přesně stalo, vlastně Vogeler zjistil až z místních pomluv… anebo to spíše vytušil, co by blízký přítel pražského rodáka Rilkeho? Co se mělo přihodit, že Rainer Maria Rilke z obrazu zmizel? Ten, který byl hlavní postavou a vlastně zvěstovatelem, knězem umělecké sešlosti ve Worpswede!Koncert bez básníka

KOUKNI SE  Recenze: Velká kniha o kávě

Právě proto, že nikdo nebyl v kůži těchto dávno zesnulých lidí, nemůže si osobovat právo tyto lidi soudit. Ale vyprávět tento příběh, jako možné dobrodružství, to ano. Půvabem literatury je ožívat dávno zašlé události nebo si vymýšlet čiré fikce a my čtenáři, se můžeme dějem sytit a srovnávat jej s naším osudem, nebo jen prožít katarzi, vnitřní prožitek spojený s duševní očistou a přitom ještě věřit či pochybovat.

Klaus Modick to dobře věděl, když tuto knížku sepisoval. Dovolte mi, abych zde podotknul, že někteří pamětníci si mohou připomenout dvě televizní inscenace ze života Alexandra Dumase otce, jednou ztvárněného Vladimírem Menšíkem, podruhé Martinem Štěpánkem. Každý z těchto herců zahrál tvůrce Tří mušketýrů svým osobitým způsobem, a přitom je tento životopis dílem jednoho spisovatele, nikoli historika, André Mauroise. A kdo si položil otázku, zda měl Dumas skutečně takový charakter? Maurois napsal, co se líbí a přitom opírá o skutečnost.

Modickovi se záměr, abychom zpodobněným charakterům Vogelera a Rilkeho uvěřili, podařil. Ba ještě víc. Když hlavní postava Vogeler zpytuje své svědomí, v okamžiku, kdy je na vrcholu slávy a uznávaný pro ten Letní podvečer, ví, že úspěch jednoho může znamenat neúspěch někoho jiného. A vedle znalosti kumštu je v umění mnoho aspektů relativních, například, co je hodno být nazýváno velikým uměleckým dílem? Občas si takové otázky klademe nepochybně sami.

KOUKNI SE  Recenze: Tiché roky křičí v mlčení a mrazí svými tóny

HostSám Rilke je obdivovaným básníkem, ale také samolibým řečníkem, který umí posluchače v prvním okamžiku nadchnout a později unavit. Nemusíme znát Rilkovy básně, abychom si knížku náležitě vychutnali. Kdo však četl sbírky Kniha hodinek, Kniha obrazů nebo Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, může pojmout podezření, že Rilke skutečně žil spíše ve věži ze slonoviny než mezi skutečnými lidmi, které se však snažil získat pro své nadskutečné teorie o umění, jako se pastýř shání po svém stádu nebo kněz po svých farnících. Ovšem Rilke zodpovědný pastýř nikdy nebyl. Nejednou hledal spásu v útěcích mimo Německo. Leč Vogeler měl Rilkeho upřímně rád, nebo alespoň z počátku v něm ctil druha v umění. Ale všechno se mění, mezilidské vztahy snad rychleji než přírodní cyklus během roku.

Vogeler nakonec uznal, že jeho obraz, který jej tak proslavil, není upřímný. Rilkeho poezie skýtá tolik možností, jak si ji vyložit, že život a umění se mu již nejevili tak půvabnými jako toho podvečera, té chvilkové iluze.

O tom všem Klaus Modick zdatně vypovídá. Připraven na to, že se dívá na svůj příběh očima secesního malíře, představuje nám svět líbivými popisy scén a příhod, jež neunavují, ale vtahují do děje jako do obrazu. Kdo se alespoň trochu zhlédl v Alfonsu Muchovi nebo ve fasádě Obecního domu v Praze, bude za Modickovo vyprávění vděčný, neboť dokázal narativně přímým a přitom zajímavým způsobem postihnout nejen lidi a přírodu, ale i naznačit palčivý pocit neschopnosti být oddán někomu či něčemu.

KOUKNI SE  Recenze: Malá kniha meditací - vnímáte v obchodě tu barvu rajčátka?

Heinrich Vogeler byl v Německu vysoce uznávaným malířem a dekoratérem, přitom si uvědomoval svou slabost vůči přízni mocných a vůči penězům. Snad právě toto nebo snad pod vlivem hrůz první světové války či před hrozbou nového militarismu v době nástupu nacismu se rozhodl k nečekanému, k emigraci do stalinského Sovětského svazu, kde se jeho styl během posledního životního a tvůrčího období přibližoval socialistického realismu.

Modick právě v postavě malíře dokázal popsat hlavního aktéra jako realistickou figuru. Díky tomu se snadno přeneseme příběhem, který otázky nenápadně klade a příznačně na ně odpovídá. Kniha nenudí a nepoučuje. Na jejím konci jsme vděčni, že nám objevila příběh z Worpswede, známý už jen akademické obci.

Dan Herman

Koncert bez básníka, Klaus Modick, Host Brno, 2016

Kniha k zakoupení ZDE.

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

9 + eighteen =