Je smutnou realitou dnešní doby, že se stále častěji setkáváme s trendem, kdy se z běžných životních obtíží stávají psychické diagnózy. Tento jev, často označovaný jako psychiatrizace, má dalekosáhlé důsledky pro jednotlivce i celou společnost.
Co je to psychiatrizace?
Jde o situaci, kdy se normální reakce na stres, smutek, úzkost nebo frustraci, které jsou přirozenou součástí lidské existence, začnou vnímat jako příznaky duševní nemoci. Místo toho, abychom se s těmito pocity učili vyrovnávat a rozvíjeli svou odolnost, se často nabízí rychlé řešení v podobě farmakologické léčby. Pláč po ztrátě blízkého, nervozita před důležitou událostí nebo občasná nepozornost – to vše jsou lidské zkušenosti, které se dnes nezřídka stávají předmětem lékařské diagnostiky a medikace.
Proč k tomuto jevu dochází?
Příčin je hned několik. Jedním z hlavních faktorů je rozšiřování diagnostických kritérií v manuálech duševních poruch. To, co by dříve bylo považováno za běžné chování nebo povahový rys, se nyní může vejít do škatulky nějaké diagnózy. K tomu přispívá i společenský tlak na „dokonalost“ a okamžité štěstí. Lidé se bojí projevovat slabost a hledají rychlou úlevu od jakéhokoli diskomfortu. Sociální média pak tento trend ještě umocňují, když nabízejí zkreslený obraz reality a vedou k „self-diagnóze“ na základě neúplných informací. Nemalou roli hraje i farmaceutický průmysl, který má přirozený zájem na tom, aby se co nejvíce lidí stalo jeho klienty, a tím se zvyšoval prodej léků. V neposlední řadě se potýkáme s nedostatkem kvalifikovaných odborníků v oblasti duševního zdraví. Často je snazší napsat recept, než nabídnout komplexní psychoterapeutickou podporu, na kterou jednoduše nejsou kapacity.
Jaké to má dopady?
Důsledky psychiatrizace jsou značné a často negativní. Jedním z největších rizik je nadměrná medikace, zejména u mladých lidí, kdy se antidepresiva nebo anxiolytika podávají i v případech, kdy by postačovala psychoterapie nebo změna životního stylu. Léky, ačkoliv mohou být v některých případech nezbytné, s sebou nesou vedlejší účinky a neměly by být podávány zbytečně.
Dalším problémem je stigmatizace. Když se běžná starost promění v diagnózu, může se daný jedinec cítit „nemocný“ nebo „jiný“, což může vést k pocitům studu a izolace. Důsledkem je i eroze osobní autonomie, kdy se lidé přestávají spoléhat na vlastní schopnosti řešit problémy a namísto toho očekávají řešení v pilulce. To vše odvádí pozornost od skutečných příčin obtíží, které mohou ležet v mezilidských vztazích, pracovním prostředí nebo socioekonomické situaci.
Co s tím můžeme dělat?
Je nezbytné, abychom se zamysleli nad tím, jak vnímáme duševní zdraví. Měli bychom usilovat o to, aby se rozlišovalo mezi přirozenými reakcemi na životní situace a skutečnými duševními poruchami, které vyžadují odbornou péči. Klíčová je prevence a osvěta, která podpoří rozvoj emoční inteligence a odolnosti u dětí i dospělých. Místo automatického sahání po lécích bychom měli klást větší důraz na psychoterapii a psychosociální podporu, které pomáhají řešit kořeny problémů.
A co je nejdůležitější, musíme se naučit přijímat, že život přináší i těžkosti a že je v pořádku občas se necítit dobře. Lidské emoce jsou komplexní a zaslouží si pochopení, nikoli okamžitou diagnostiku a medikaci.
Charlie Brown
