Druhá sezóna The Last of Us vzbuzuje rozpaky. Po dvou dílech byla řada diváků, kteří neznají hru šokovaná. Jenže od třetího dílu spadl seriálu řemen a je náročné udržet pozornost a dokoukat až do konce sedmého dílu. Je to zvláštní, scénář se drží docela otrocky herní předlohy, je tu řada podivuhodných detailů z herních lokací. Jenže seriál ztrácí tempo. Proč?
Hra je v podstatě skvělý akční survival. Příběh je primitivní, založený na rozjetém kolotoči pomsty. Hra absorbovala progresivistické prvky z filmového průmyslu, hlavní hrdinka lezba, druhá hlavní hrdinka transka. Hrajete za obě a vidíte různé perspektivy. To vše se ale děje v moři akční řežby a zabíjení zombíků nebo jiných nepřátel.
Přijde mi, že autoři se v seriálové adaptaci utápí v kultuře sebeobviňování.V seriálu asi tvůrci dospěli k pocitu, že toho zabíjení je moc, a že musí divákovi každou scénu vykompenzovat vysvětlováním postav, proč ve světě, kde zabíjí, aby přežili, musí zabíjet, aby přežili. Postavy brečí a stále mezi sebou řeší, jak je to těžké zabíjet. Teď myslím ostatní lidi.
To, co ve hře sloužilo jen jako berlička pro pohyb postav mezi lokacemi, tady vystupuje do popředí a zabírá třetinu délky každého dílu, průměrně. Od třetího dílu v podstatě skoro zmizí až na jednu scénu ze sklepa zombíci a ocitáme se v psychologickém dramatu pro dospívající děvčata. Lezbická láska, těhotná láska, hraní na kytaru tklivých písní, flasbacky na vztah Ellie a Joea, nekonečné přetřásání toho, čím skončila první sezóna. Joel musel chudák na terapii a půjdeme tam asi úplně všichni. Snaží se vám namluvit, že byste měli citově trpět a štkát. A když se postava rozhodne mstít, tak to tu budeme pět dílů rozebírat a mít špatné svědomí.
Akce tu je, ale je jí v porovnání s předchozími pseudoterapeutickými scénami prostě málo. Je překotná a vy víte, že po akční scéně zase přijde rozebírání těžkého života. Že těhotná kámoška může umřít, přesto že se sama rozhodla, že půjde do akce. Že Ellie celou druhou sezónu těžce nese svůj strašlivý úděl a trpí. A bohužel byste opravdu viděli v seriálu trpět Ellie alespoň trochu podobnější herečce ze hry, tady spíš trpíte, že máte pocit, že sledujete seriál s hendikepovanou osobou, která nevypadá na to, že vyvraždí za seriál sto lidí a zombíků.
The Last of Us není Černobyl, nemůžete úplně zvážnět, aniž byste se nepropadli do psychologické soap opery podobné nekonečnému seriálu The Walking Dead.
Ale za tímhle vším podle mě stojí jednoduše kalkul, který stojí za většinou pokračování, mohli jsme to vidět na seriálu Rod Draka také z produkce HBO. Chceme diváky podojit, děj rozmělníme minimálně na další tři sezóny (ano, čekají úspěch druhé sezóny , a když bude dost prachů, natočí nám ještě minimálně dvě další). Ovšem takové uvažování přináší riziko, že to už nikoho zajímat nebude. Propojování scénáře a akčních scén ze hry je mechanické a HLP nefunguje.
Scéna s oprátkou u zjizvenců je tak uspěchaná, jako většina akčních scén. Nedokáže vás to šokovat, protože scéna trvá dvě minuty a Ellie potřebuje zpívat a hrát na kytaru a plakat.
Netuším, na koho seriál vlastně cílí. My, co jsme hráli hru oceníme opravdu skvěle odvedené interiéry a věrné lokace. Ale ti, kdo hru nehráli? Má je dojmout dokola řešit a přemýšlet nad jednoduchou zápletkou? Neustále se k tomu vracet? Budou se na to dívat lezbické páry a říkat si, kdo bude taťka a kdo mamka dítěte? Nevíme.
Charlie Brown