Žízeň
Horké letní dny, jeden podobný druhému. Na kopci vyprahlé vysočiny stojí usedlost, kde se denně suší desítky prostěradel. Z městského hotelu je sem přiváží dodávka, denně jednu várku špíny a denně várku bělostných prostěradel bere sebou.
V této končině je voda problém. Když v sousedních staveních kropí zahrady, tady nahoře voda neteče. A tak se muž rozhodne postavit nádrž. Ale déšť nepřichází. Tak se žena rozhodne najmout studnaře. Ten má dceru o něco v mladším věku než je syn pradleny. Svému otci pomáhá jako senzibil, hledá pramen.
Studnař se pustí do výkopových prací, kde mu dcera ukázala. Horké dny se vlečou. Díra se hloubí, voda se neobjevuje. Prádla neubývá… Mezi chlapcem a dívkou vznikají nevinné třenice, přou se o právě nalezeného psa, dívka hocha vyprovokuje, aby na ex vypil láhev vodky, v jedné chvíli se oba začnou prát. Pradlena dává studnaři ultimátum, pokud se voda neobjeví do konce týdne, nezaplatí nic. Její muž jen pozoruje, moc toho nenamluví, ale svou práci zastane navzdory hrozbě infarktu.
Jednou jedou oba dospělí muži do města. Studnař se ptá manžela pradleny, jestli věří v Boha. Muž odpoví, že neví.
Mezi pradlenou a studnařem propukne fyzická touha. Také mezi dospívajícími dětmi se nevraživost mění v okouzlení. Stranou od všech očí pod opuštěným stromem, který připomíná biblický motiv z Ráje, zakouší chuť líbání.
Žízeň je neuhasitelná. V dceři vzkypí zlost k otcovu románku a prozrazuje muži pradleny, že je podváděn. Muž nařčení nepřijímá. Odmítá, aby hněv byl jeho pánem. Navečer vypukne nešťastnou náhodou ve stavení požár. Muž pradleny zůstal v plamenech. Chlapec chce pro otce skočit do ohně, ale jeho matka a studnař jsou rychlejší. Obě děti stojí osamoceny před nezkrotným žárem.
Žízeň (жажда, 2015), uvedli na letošním Zlínském festivalu v sekci Celovečerních hraných debutů. Režisérka snímku Svetlana Tsotsorkova vycházela z fabulovaného příběhu. Nicméně sama vyrůstala na venkově a je to na filmu dobře znát. Když tento počin srovnám se současnou českou produkcí, která zobrazuje provinciální život (například Divoké včely, Díra u Hanušovic, Venkovský učitel), Žízeň nepůsobí jako produkt pro velkoměstské publikum, které se baví nad životem mimo centrum.
Vedle zdánlivě banálního děje se nenápadně a nerušivě rozvíjí rovina náboženská. Slovo Bůh zazní v příběhu jen jednou, o to silněji na nás však v závěru zapůsobí. Během stereotypně prožívaných dní, se dvě dvojice odhodlávají pokoušet osud bez ohledu na následky. Vzájemná nevraživost a pomluvy jen zastírají jejich žízeň po fyzickém pokušení, jež je silnější než žízeň po vodě. Celé téma nenásilně rezonuje a divák si až po skončení filmu uvědomí, že příběh má své mravní poslání.
Původně podle scénáře měl v plamenech zahynout jen manžel pradleny, jako oběť. Byl jediný bez viny a hřích ženy a dětí tak mohl vykoupit. Ve střižně se však režisérka Tsotsorkova rozhodla nechat stát před plameny jen děti, jakoby ony měly trpně nést hříchy rodičů. Nebo je mají šanci napravit?
Mužova oběť tedy nezůstala osamocena. Jeho smrt nevidíme, ale obraz nám dobře ukazuje, jak do plamenů vbíhají postupně oba dospělí milenci. Mizí v ohni jako v bráně pekla. Leitmotiv oběti dobře snese připomínku s posledním filmem ruského režiséra Andreje Tarkovského Oběť z roku 1985.
Film si dobře pohrává s nejrůznějšími epizodami, jež mohou mít filosofický rozměr. Například situace, ve které se manžel pradleny pokouší kamínkem rozbít jedno z oken opuštěného domu. Totéž prováděli oba mladí aktéři v předchozí scéně. Cítíme, že pokušení se skrývá všude. Nelze možná zůstat zcela bez viny, ale jsou prohřešky, jež lze odpustit.
Snímek Žízeň neaspiruje vyloženě jako symbolický nebo intelektuální počin. Je hlavně působivý vizuálně. Nekomplikovaný sled scén vyvolává iluzi horka a pleskání sušících se prostěradel ve větru působí osvěžujícím dojmem i na diváka. Film přináší zejména estetický prožitek. Výchovný prvek není prvoplánový a navzdory své mravní náplni, nesledujeme poučný, ale umělecký snímek. Tragédie se zjeví neočekávaně, stejně jako hřích. Nikdy předem nevíme, co způsobíme, to by mohlo být dovětkem příběhu.
Kladu si otázku, proč se podobné filmy v české distribuci neobjeví?
Daniel Herman
