Vyšla jedna z nejočekávanějších knih – Jsou světla, která nevidíme

Anthony Doerr: Jsou světla, která nevidíme

knihu můžete zakoupit v e-shopu Dobré knihy.cz

Anotace

Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.

Ukázka z knihy

Dvě konzervy

Marie-Laure se probudila s malým domečkem z modelu přitisknutým k hrudi a zpocená pod prastrýcovým kabátem.

Už svítá? Šplhá po žebříku a přikládá ucho k padacím dveřím. Sirény utichly. Zatímco spala, dům možná celý shořel. Anebo prospala poslední hodiny války a město už je osvobozené. Možná jsou v ulicích lidé: dobrovolníci, četníci a hasiči. Američané. Měla by vylézt padacími dveřmi ven a vyjít z domu do Rue Vauborel.

Ale co když Německo město udrželo? Co když Němci právě teď pochodují od domu k domu a střílejí každého, kdo se jim namane?

Počká. Každou chvíli pro ni přijde Etienne, vynaloží zbytky svých sil, aby se k ní dostal.

Anebo se někde krčí, drží si hlavu a vidí démony.

Nebo je mrtvý.

Opakuje si, že musí s chlebem šetřit, jenže je vyhladovělá a pecen začíná tvrdnout, a než se naděje, je snězený.

Kéž by tady měla svůj román.

Marie-Laure se jen v punčochách courá sklepem. Tady je smotaný koberec naplněný něčím, co voní jako hobliny: myši. Tady je bedna plná starého papíru. Starožitná lampa. Zásoby konzerv na zavařování madame Manecové. A tady, až vzadu na polici pod stropem, dva malé zázraky. Plněné konzervy! V celé kuchyni už není skoro nic k jídlu – jen kukuřičná mouka a svazek levandule a dvě nebo tři lahve zkaženého Beaujolais – ale tady ve sklepě jsou dvě těžké konzervy.

Hrášek? Fazole? Možná kukuřice. Ať to není olej, molí se. Nejsou konzervy s olejem menší? Když s nimi třese, nic nepoznává. Marie-Laure se snaží odhadnout, jaká je pravděpodobnost, že by jedna z nich obsahovala broskve madame Manecové, bílé broskve z Languedocu, kterých nakoupila celou bednu, oloupala je, rozčtvrtila a zavařila s cukrem. Jejich vůně a brava naplnily celou kuchyni a Marie-Laure od nich měla zalepené prsty, byla jako u vytržení.

Dvě konzervy, které Etienne přehlédl.

Ovšem velké naděje mohou znamenat velké zklamání. Hrášek. Nebo i fazole by úplně stačily. Ukládá plechovky do kapes strýcova kabátu, znovu se přesvědčuje, jestli má v kapse šatů ten domeček, sedá si na kufr, oběma rukama svírá svou hůl a snaží se nemyslet na močový měchýř.

Jednou, když jí bylo osm nebo devět, ji otec vzal do pařížského Pantheonu, aby jí popsal Foucaultovo kyvadlo. Vyprávěl, že závaží tvoří zlatá koule tvarem podobná káče. Je zavěšeno na šedesát sedm metrů dlouhém drátu. Vysvětlil jí, že dokazuje otáčení Země tím, že se v čase mění směr jeho kyvu. Teď si však vzpomíná hlavně na to, jak stála u zábradlí a otec jí prozradil, že Foucaultovo kyvadlo se nikdy nezastaví. Pochopila, že se bude houpat, i když odejdou z Pantheouna a až Marie-Laure ten večer usne. I když už na něj zapomene, prožije celý svůj život a zemře.

Teď jako by to kyvadlo slyšela ve vzduchu před sebou – velké zlaté kyvadlo, široké jako sud, houpe se sem a tam a nikdy se nezastaví. Znovu a znovu vyrývá do podlahy nelidskou pravdu.

Pro zakoupení knihy klikněte ZDE.