V roce 2007 se jistá irská kapela vydala na jihoamerické turné s názvem Vertigo, z něhož vzešel průlomový pokus přiblížit atmosféru živého vystoupení za pomoci technologie 3D. Ta v současné době zažívá obrovský boom, každý animák a každý druhý akční snímek se na nás z programů kina směje s ikonou brýlí, ´třidéčko´ se tlačí i tam, kde není řádných stop ani po dimenzi druhé.
Řekněme si na rovinu, že přítomnost v kotli nám tento záznam nenahradí. Zaplať kdokoli. Stejně jako v případě, kdy na vás letí rotující mačeta, platí pravidlo, že moc dobře víte, jak se věci mají. Ale pokud lze v technologii 3D spatřovat nějaký hlubší smysl, pak právě v těchto případech. V souvislosti s tím se nabízí věnování této recenze Jamesu Cameronovi, jehož Avatar v porovnání s koncertem U2 nedosahuje ani kolíků Bonovy kytary.
Upusťme teď od filosofování nad samotným významem velkých, těžkých a nepadnoucích brýlí, a přistupme k hudbě. Hraje tu prim, to netřeba zdůrazňovat. I když nebudeme ušetřeni megalomanským globálním poselstvím ve stylu ´konej dobro a vše v dobré se obrátí´, vždy jde jen o krátké intermezzo jinak zcela profesionální hudební show.
Samotný koncert trvá něco málo přes 80 minut, což by se mohlo zdát poněkud málo vzhledem k tomu, že stočtyřicetihlavý tým techniků pořídil materiál několikanásobně delší. Jestliže nám ale film má asociovat zážitek z živého koncertu, je oněch 80 minut tak akorát.
Playlist zahrnuje všechny hity a odrhovačky, které dokáže vyjmenovat běžný fanoušek. Nechybí tak skladby jako One, Pride nebo Beautiful day. Žádné velké novinky nečekejte, na ty není stotisícový dav zvědavý. A pokud už nějaká inovace přijde, nemáte šanci poznat, jestli to kluci cvičili rok dopředu anebo cestou z hotelu na zvukovku. V písních svižných se sedačky stávají zbytečnými, při nástupech balad zase jako by se připomnělo mrazení v zádech, oči vlhnou dojetím.
Tím hlavním, pro co budete na záznam dlouhou dobu vzpomínat, je již jednou zmíněný profesionální výkon všech zúčastněných hudebníků. Tok času zastavit nelze, i na nich je patrné, že žádný zenit už nepřijde. Ale nedělají nic, kvůli čemu by divák měl mít pocit, že na velká podia snad už nestačí. Naopak! Utáhnout ten obrovský prostor, v němž jsou od sebe muzikanti vzdálení někdy až na třicet metrů, je neuvěřitelně složité i v daleko větším počtu lidí, než ve čtyřech. To potvrdí každý, kdo někdy na nějakém podiu vystupoval. Přesto je napojení členů U2 na jednu vlnu úžasné a dokonale přesné. Hledání chyb, jakýchkoliv, by bylo jen hnidopišstvím a závistivou zlomyslností.
A ještě jedna věc je velice důležitá. Zvuk. Víte, já do kina na mnoho ´třidéček´ nechodím, většinou volím variantu o padesátikorunu levnější, tady je však jedno obrovské ale! Jednak žádný 2D záznam koncertu neexistuje, ovšem pokud byste snad čekali, až se tohle dostane do televize, nedělejte to. Alespoň tedy ne v případě, že nedisponujete domácím kinem se zvukem převyšující multiplexy.
V roce, ve kterém k nám zavítají Red Hot Chilli Peppers a Coldplay, nemůže být lepšího lákadla k zakoupení lupenu na life koncert, než je toto.
Závěrem děkuji všem zúčastněným technikům, nekonečně velkému davu fanoušků dotvářející jedinečnou atmosféru, samotným členům kapely U2, a Jamesi Camerone – jestli se mnou další Avatar nebude házet stejně, jako hudba irů, táhni na Pandoru!
Tracklist:
1. Vertigo
2. New year´s day
3. Beutiful day
4. Sometimes you can´t make it on our own
5. Love and peace or elce
6. Sunday bloody sunday
7. Bullet the blue sky
8. Miss Sarajevo
9. Pride (In the name of love)
10. Where the streets have no name
11. One
12. The fly
13. With or without you
14. Yahweh
Josef Vajrauch
