Tajemství filmové řeči
Barva v pohybu
Jedním z nejdůležitějších vizuálních pravidel, které by měli vnímat stejně tvůrci i diváci, je použití barvy ve filmu jakožto symbolu a způsobu vyjádření na emotivní a intuitivní úrovni.
Vždy je snazší použít barvu tak, jak jsou na to všichni zvyklí. Jít proti zvyklostem je ve většině případů dokonce kontraproduktivní, protože divák reaguje velmi citlivě na vizuální podněty, které se vzpírají zvyku a tradicím. Proto se barevná symbolika odvíjela od zaběhlých představ spojených s určitými barvami. Film nevytvořil pro barvy zcela nové pojmenování a využití. Spíš je přizpůsobil přesně svým potřebám a povýšil je na samostatný vizuální symbol, živoucí a dynamický. Barvy ve filmu jsou mnohem dynamičtější než ve výtvarném umění nebo v divadle. Díky možnosti pohybu a proměny obrazu v čase je film unikátním a nenahraditelným uměním, které dalo barvám novou důležitost.
Černobílý film byl dlouho považován za jediný možný. Jaké jsou jeho výhody či nevýhody? Na jednu stranu je černobílý film připraven o možnosti práce s barvou, také však diváka může víc vtáhnout do děje, dialogů a psychologie postav. Z uměleckého hlediska představuje černobílý film výzvu komunikovat víc pomocí kompozice, pohybu kamery, velikosti záběru a hry světla a stínu. V tomto ohledu byli tvůrci s černobílým filmem již dávno sžiti a není divu, že barva přinesla kromě nových možností taky nová úskalí a zmatek, který přichází s každým novým významným vynálezem.
Jaké jsou tedy vlastnosti filmové barvy?
Zvyšuje míru informací, které obrazem divák přijímá, ale zároveň může nevhodně užitá barva odvést jeho pozornost od důležitého bodu. Může také deformovat realitu i kompozici obrazu.
Proto je nejrelativnějším faktorem ve filmovém obrazu.
Může zdůrazňovat realismus, nebo naopak být prostředkem iracionality.
Barvy se mohou kombinovat pro jejich zvýrazněný účinek na základě vrstvení psychického působení podobných barev, nebo naopak na základě kontrastu odlišných barev (ve filmu Vertigo, viz níže).
Další funkcí barva ve filmu je vedení diváka obrazem, prostorem, příběhem. Samozřejmě také pomocí barvy film navozuje atmosféru (například červená uvádí Vánoce, zelená přírodu a svěžest, modrá klid, fialová pocit tajemství, šedivá špínu a osamocení) a napovídá, jakou roli budou postavy mít v příběhu.
Barvy, mající ve filmu symbolickou hodnotu:
Červená je vzrušující, energická, silná, spojená s představou nebezpečí, ale také vášně a lásky. Zároveň je vznešená, je symbolem změny, výstrahy. Je to barva lidské sexuality.
Přitahuje pozornost, což je vlastnost, pro kterou je hojně využívaná ve filmu i v reklamě.
Ve filmu se červená používá buď jako barva postavy, která ukazuje divákovi svoji sílu, vzdor, vášeň, jedinečnost. Nebo diváka červená barva varuje a upozorňuje, aby na něco zaměřil pozornost. Červená může na něco upozorňovat i samotné postavy ve filmu.
Modrá v tmavých odstínech znamená klid, důvěru, tradice, stálost.
Chladná modrá je barva deště, chladu a odtažitosti.
Modré uniformy znamenají jistotu a tradici.
Bílá je spojená s představou nevinnosti a čistoty, osvobození, absolutní svobody.
Bílá, či spíše světle béžová (protože na divokém západě by zářivě bílý oděv dlouho nezůstal bílým, to si může dovolit jen Limonádový Joe (1964)) se používá jako barva kladných hrdinů – ve westernech i jinde. Například většina westernů s Clintem Eastwoodem.
Černá je dokonalým, hojně a jasně využívaným protikladem bílé, barva smrti. Záporní hrdinové se v příbězích, jasně rozlišených na dobro a zlo, oblékají do černé. Avšak v modernějším pojetí se může i sám ďábel obléci do jasně bílých barev – jako urážka dobra, čistoty a nevinnosti (cynický ďábel ve filmu Constantine).
Fialová je melancholická, osobitá, magická, značí skryté tajemství.
Není nejvýraznější barvou, ale upoutá pohled, protože je magická a tajemná. Také se používá jako nástupní barva pro zvrat v podobě oranžové nebo červené.
Zelená. Světlezelená působí přirozeně, ale někdy i jedovatě, je spojena s představou chladu, ticha, přírody a růstu. Zelený je nový začátek, život, energie, ale také zrada, pomluvy a lež. Dvě staré ženy, šeptající si před zeleným pozadím, je typický symbol pomluv. Ve filmu je zelená často barvou zla.
Při sestavení barevných systémů vyplynulo, že barvy k sobě mají vztah podle umístění v barevném kruhovém spektru. Ty, které leží naproti sobě, jsou k sobě komplementární (doplňkové, protikladné). Barvy podle tohoto umístění můžeme vzájemně harmonizovat a kombinováním zvyšovat účinek jednotlivých barev. Ve filmu, stejně jako v přírodě, však tyto vztahy nefungují přesně podle matematických pravidel, ale vykazují větší či menší odchylky. Barva ve filmu se navíc neustále pohybuje, mění se poloha a velikost barevných ploch, stejně jako úhel pohledu, umístění ve scéně…
Jedna věc však funguje jasně: lidské oko je přitahováno kontrastem, což se ve filmu využívá při vedení divákova pohledu obrazem.
V éře natáčení na Technicolor (neuvěřitelně kvalitní barevný film, který si svou úžasnou barevnost zachovává i po desítkách let) byla ustálena pravidla pro barevnost hlavních postav. Divák měl mít jasno v tom, kdo scéně vévodí. Proto se hlavní postavy oblékaly zásadně do výrazných a teplých barev, které přitahovaly pozornost a byly dominantní mezi statisty a kulisami.
Někteří režiséři (především Hitchcock a Minnelli) však zvolili opačnou strategii. Jednoduchou úvahou si odvodili, že pozornost bude přitahovat kontrast, i když hlavní postava nebude křiklavě barevná, ale naopak oblečená do nevýrazných barev. Stačí zbytek scény obléknout a vybavit zářivými barvami.
Divákův pohled zaujme to, co je odlišné, nové, neobvyklé, a také promyšleně zabudované v kompozici záběru na výrazném místě.
Důležitá tedy není ani tak výraznost barev, jako spíš důsledná práce s barvami oděvů všech postav ve scéně vzhledem ke kompozici.
Filmy, které využily barvu značně výrazněji, než je běžné:
Jih proti severu. Do dnešních dnů nejvýdělečnější film všech dob, popisující život svérázné krásky Scarlett během občanské války, si zvolil barvu za hlavní výrazový prostředek. Technicolor plně odhalil sílu barev, v tomto případě hlavně co se týče kostýmů. Hlavní herečka i ostatní protagonisté vystřídají za film obrovské množství kostýmů, z nichž každý kus má svou symbolickou hodnotu. Nejlépe je na šatech vidět vývoj hlavní postavy. Zpočátku mladá Scarlett skotačí v bílých šatech, ale červené mašličky napovídají, že není ani zdaleka tak nevinná, jak to může vypadat. Mladíci v modrých uniformách značících jistotu a zázemí, marně snaží získat Scarlettino srdce, protože ona je od první chvíle zakoukaná do stejně tvrdohlavého vojáka Rhetta. Ten se barevně vždy odlišuje od ostatních (na bálu mají oba černé šaty, zatímco všichni ostatní jsou v bílých nebo barevných šatech, a v dramatické situaci ve městě, kdy všichni nosí černou, on je oblečen do lehkého bílého obleku).
Ostatní ženské postavy mají své barvy – nekonečně trpělivá Melanie nosí chladně modrou nebo fialovou, energická černošská služka nesundá zemité barvy, a v jedné scéně převezme iniciativu, když si oblékne červenou zástěru. A dcerka hlavní dvojice je nejvýrazněji oblečená ve scéně, která předchází tragické nehodě – červenomodrý kostým funguje jako výstražné znamení. Nejslavnější kostým všech dob je však samozřejmě rudý – Scarlettin úchvatný „župan“, ve kterém ji milovaný muž vynese po rudém schodišti do ložnice.
Červená pustina italského mistra obrazu Antonioniho byla experimentem. Režisér a kameraman chtěli zjistit, jak se mění účinek barev v závislosti na velikosti a tvaru barevných ploch, a při pohybu. V tomto filmu je barva víc než hlavním výrazovým prostředkem. Je důležitějším vyprávěcím prvkem, než samotné postavy. Barva tvoří i popisuje psychologii postav, přebírá moralizující roli, popisuje sociální konflikt, vývoj mezilidských vztahů, zničující moc odlidštěného industriálního prostředí. Navíc je samostatnou obrazovou jednotkou, která doplňuje celkový pocit z filmu (i přes bohaté využití křiklavých a „veselých“ barev značně pesimistický).
Parfém – příběh vraha je jedním z mála současných filmů, které barvě svěřily nejdůležitější funkci ve filmu – popis toho, o co ve filmu nejvíc běží. V tomto případě vůní. Barvami film vyvolává doslova citelné pachy a vůně. Hlavní hrdina nemá žádný pach, a proto jsou jeho barvy neutrální až do okamžiku, než začne používat moc svého dokonalého parfému. Hlavně však barvy popisují květiny, esence vůní a krásné ženy, jejichž přirozené pachy se stávají základem magického parfému. Na tomto filmu je dobře vidět, kolik asociací v nás správně použité barvy dokážou vyvolat.
Vertigo. Psychologický thriller mistra filmu Alfréda Hitchcocka užívá všechny základní filmové prostředky, aby diváka vtáhl do centra začarovaného kruhu a aby v něm vyvolal závrať. Barva je zde užita hlavně pro popis ženské hrdinky. Na scénu je uvedena nezapomenutelnou scénou, kdy její chladně zelené šaty září v kontrastu s rudými stěnami restaurace, takže od ní nedokážeme odtrhnout oči. Stejně je na tom hlavní hrdina a toto chladně barevné vzezření hrdinky, včetně jejích platinových vlasů, se mu tak zapíše do paměti, že do stejné podoby nutí proměnit se i svou následující známost. Hitchcock nepoužíval barvu jako symbol, ale spíš jako psychologický popis postavy.
Potkáme se v St. Louis. Toto rodinné muzikálové melodrama je pro dnešního diváka v mnoha ohledech kýčem, ale nemůže se mu upřít jedinečná práce s barvou. Hlavní zvláštnost filmu je v barevném rozlišení ročních dob. Příběh se odehraje během přesně jednoho roku, takže střídání ročních období je zásadní. Během roku se mění barva závěsů v domě, osvětlení, rekvizity i oblečení – vše je sladěno do jednoho kompaktního celku, který nedovoluje žádné odchylky. Zima je přísně zelenočervená, zářivě bíle je jaro, léto žluté a podzim oranžovočerný. Kromě toho odlišuje hlavní hrdinku od ostatních postav důsledným kontrastním zabarvením kostýmu.
Klára Scholzová
Související články:
Tajemství filmové řeči: Úvod
Tajemství filmové řeči: Střih-velikost záběru
Tajemství filmové řeči: Střih-montážní školy
Tajemství filmové řeči: Barva
