Dočteno. A nemůžu se skoro udržet, abych to nezvala ještě jednou dokola. Jedno jediné mě jako čtenářku štve. Každá z těch postav a situací v povídkách si prostě zasloužila svůj vlastní román! Bichli, prosím! Pořádnou! Povídky jsou žánr, který to má se čtenářskými soudy prostě jednoduché – buď se to nedá číst a knihu odložíte, nebo prožíváte přesně tohle. Chci víc a pokaždé se s povídkou těžko loučím. Lenka Sobotová jako jednotné téma svých povídek zvolila životní situace, u kterých mám pocit, že buď se vám natrvalo vryjí do paměti díky nějaké emoci nebo události, nebo jsou to zdánlivě nijaké večery, ve kterých se stane jenom něco malého, ve kterých potkáváte divné lidi a až s přibývajícími léty snad pochopíte pohnutky těch lidí a možná se v duchu omluvíte sami sobě, když jste tehdy ten den považovali za nudný nebo jen podivínsky podivný.
Vtělíte se do starých, mladých, do žen, mužů, rozvedených i údajně šťastně vdaných už dlouhá desetiletí. Vidíte vztahy, vidíte trojúhelníky a jen se všemi postavami střídáte duše, kterými se na chvíli stáváte. Vplouváte do hloubky příběhů a emocí zúčastněných, že mám dojem, vyplouvala jsem jen velmi ztěžka a velmi omámená. Někdy ráda, někdy jsou to příběhy těžké a životy, které byste žít nechtěli. Někdy to s vámi souzní a bolí vás to stejně jako toho, o kom autorka píše. Někdy cítíte lehkost a snad i závany nostalgie či vlastní minulosti.
Tragikomičnosti?
Tak na tu je autorka machr. To se mi líbilo asi nejvíc. Tu syrovost, s jakou popisuje situace, které patří do konverzace tak maximálně dobrým kamarádkám a o kterých si člověk snad i myslí, že něco takového se může dít jen jemu: Nikoliv. A Lenka Sobotová o tom moc dobře ví, takže jako ukázku vybírám cosi, co může být suchý konec? Ostatně ty suché konce můžeme zajímavě vpašovat do úplně každé povídky, protože jakási jeho symbolika tady stále je…
„Šuky šuky šuky šuk…“ švitoří Jelena za stěnou. Ta se nám nějak rozparádila, a jakej to byl zezačátku oukropeček. Podřipský hejká nadšením jako osel v říji a do toho se ozývá mohutný šustění a funění. „Éto krasývoje, éto krasývoje!“ oprášil dokonce i jedinej cizí jazyk, kterej trochu uměl
Mám náběh na stydění, ale za co se stydím, to mi není jasný. Asi za Podřipskýho, ale před kým? Nikdo tu přece není. Že by sama před sebou? No nic. Takže holka, styď se za něj dosyta a užívej si to. Vychutnej si to a pak o tom budeš vyprávět babám v sámošce.
Už je to měsíc, co tu žijem ve třech. Jelena je tu jako doma. Jelena! Asi proto mám pořád vtíravej pocit, jako by mi nasadila parohy, i když popravdě, jak může někdo nasadit někomu parohy sto let po rozvodu?
O autorce:
Lenka Sobotová (nar. 1970) vystudovala anglistiku a bohemistiku. Pracuje jako nakladatelská redaktorka a je překladatelkou beletrie z angličtiny. Její knižní debut Ilustrátorka a jiné obrázky (Argo, 2013) vzbudil příznivý ohlas recenzentů i čtenářské obce.
Renata Petříčková
Suchý konce a jiné pocity, Lenka Sobotová, Argo, 2017
Knihu můžete zakoupit ZDE
