Haruki Murakami patří nejen mezi nejprodávanější japonské spisovatele v České republice, ale také mezi nejoblíbenější současné autory vůbec. Jeho nejnovější počin, Spánek, se dá označit spíše za krátkou povídku, ovšem díky množství úžasných ilustrací od německé výtvarnice Kat Menschik si můžeme vychutnat dílo o sedmdesáti devíti stránkách, vydané pod záštitou nakladatelství Odeon.
Neobyčejný příběh obyčejné ženy
Už pouhý přebal láká k dalšímu prozkoumání. Temně indigová obálka se stříbrným písmem a fascinující kresbou ženské tváře slibuje dobrodružství za hranicemi lidské fantazie.
Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát.
První věta. Několik málo slov, která dokážou vystihnout podstatu celého příběhu. Příběhu, který svou zvláštní atmosférou proniká hluboko do našeho nitra. Zakousne se a už nepustí. Nechá nás přemýšlet, uvažovat nad významem každého dalšího řádku, odstavce… každé stránky.
První kapitola je jakýmsi úvodem. Nastíněním nezáživné reality všedního života obyčejné ženy, která už nepřemýšlí nad tím, co dělá. Automaticky prochází každým novým dnem. Ze zvyku se stará o domácnost, ze zvyku pečuje o dítě a manžela, ze zvyku mluví, ze zvyku miluje. V příběhu nefigurují jména. Její muž, pracující jako dentista, je nazýván jednoduše manželem a o svém potomkovi nepromluví jinak než jako o dítěti či synovi. I sama hlavní hrdinka zůstává bezejmenná.
Druhá kapitola mění vše
Už druhá kapitola ale mění vše. Setřásá stereotyp a dostává čtenáře do toho správného rozpoložení.
Chtěla jsem se kouknout na budík na nočním stolku, nedokázala jsem ale skoro pohnout hlavou. V tu chvíli jako bych najednou něco zahlédla u svých nohou. Nějaký nezřetelný, černý stín. Zatajila jsem dech.
To co následuje, bourá silnou zeď mezi snem a realitou, skutečným a neskutečným. Jako by se propojily dvě odlišné dimenze. Celé vyprávění má podivně temný nádech. Dopadá jako stín. Je jako noční můra, z níž se nedokážeme probudit. A přece obsahuje něco víc. Jakési hlubší uvědomění… poselství.
Anna Kareninová
Haruki Murakami věnuje ve své knize Spánek velkou pozornost dílu Anna Kareninová. S obrovskou úctou píše o jeho propracovanosti a komplexnosti.
Během prvního týdne jsem přečetla Annu Kareninovou celkem třikrát po sobě. Při každém dalším čtení jsem v ní dokázala objevit něco nového. Tenhleten sáhodlouhý, veliký román přímo přetékal nejrůznějšími objevy a záhadami. Jako u tradičních ozdobných skříněk skrývaly se tu v jednom světě ještě další, menší světy, a v nich pak opět ještě menší. A tyhle světy pak všechny dohromady společně vytvářely celý vesmír.
Navzdory útlosti knihy se mu podařilo vytvořit něco, co obsahuje myšlenku. Možná se inspiroval právě hloubkou Tolstého tvorby.
Tohle jsem já, jaká bych měla opravdu být, uvědomovala jsem si. Tím, že jsem odhodila spánek, jsem totiž rozšířila sama sebe. Hlavní je dokázat se soustředit, cítila jsem. Žít život člověka, který se soustředit nedovede, to je jako mít otevřené oči a stejně vůbec nic nevidět.
Krásné, oduševnělé a přece strašlivé
Kniha Spánek je neuvěřitelná neviditelnými vrstvami. Tak jednoduše napsaná, a přesto… přesto fascinujícím způsobem obsáhlá. Kdo ví, zda bylo autorovým záměrem vytvořit obyčejnou, tak trochu psycho povídku, nebo lidem i něco předat? Zajímalo by mě, jestli pan Murakami vůbec tuší, jaký může mít jeho kniha vliv.
Připadá mi, jako by se ode mě vzpomínky na doby předtím, než jsem přestala spát, vzdalovaly čím dál větší rychlostí. A je to velice zvláštní pocit. S příchodem noci mám vždycky dojem, jako bych to v době, kdy jsem ještě spávala, nebyla doopravdy já a jako by vzpomínky z té doby nebyly doopravdy moje. Takhle se tedy člověk mění, napadá mě. Tu změnu ovšem nikdo nepozná. Nikdo ji nezaregistruje. Vím o ní jenom já. I kdybych jim to řekla, oni by to zřejmě nechápali. Asi by se mi ani nepokoušeli uvěřit. A i kdyby se třeba i pokusili, nikdy by doopravdy nepochopili, co vlastně cítím. Měli by mě nejspíš jen za někoho, kdo jim narušuje svět jejich vlastních racionálních důvodů.
K příběhu asi netřeba dodávat více. Beztak jsem už prozradila dost. A jak už to bývá u všech knih, pro každého čtenáře jde o zcela individuální zážitek. Já osobně bych ho popsala jako krásný, oduševnělý a přece strašlivý. Přesně jako život sám. Zanechá vás zamyšlené nad tím, co jste zakusili. Opustí vás v okamžik, který očekáváte nejméně. A nakonec zůstanete sami. Bez konečného rozřešení, ponecháni vlastním úvahám.
JARMILA STRÁNÍKOVÁ
