Skryté monstrum v každém z nás
Kanadský herec nastupující generace Connor Jessup už zazářil bravurním výkonem v roli problémového mladíka ve filmu Blackbird (2012, režie Jason Buxton). Na letošním filmovém festivalu ve Zlíně se objevil v dalším náročném snímku Skryté monstrum (Closet Monster, 2015) režiséra Stephena Dunna. Zdá se, že role sociální nepřízní stíhaných mladíků mu sedne. Scénář, režie, kamera i hudební složka s jeho výkonem souzní a film je zajímavým do poslední sekvence.
Skryté monstrum patří do psychologického žánru, burcuje a přitom neunavuje vnitřní složitostí. Divák přitom vyrozumí, jak tenká hranice je mezi porozuměním a naprostou neschopností empatie, která, když je dlouhodobá, může vyústit v neskutečně trauma.
Oscar je citlivý kluk, jehož poznamenaly dvě události: rozvod rodičů a náhodná scéna, při které byl svědkem brutálního homofobního útoku. Obě traumata se následně prolínají jeho dětstvím až na práh dospělosti. Pro otce, u něhož po matčině odchodu zůstal, jsou homosexuálové špatní. Otec navíc představuje pevný bod, který se stává přítěží od chvíle, kdy Oscar začne řešit svou sexuální orientaci. Oscar proto nachází jedinou možnost sdílení svých složitých emocí ve vztahu s křečkem Buffym. Buffyho autorita nastupuje tam, kde končí otcův diktát.
Oscar si nachází práci v supermarketu, aby si vydělal na studia filmového maskéra na prestižní škole v New Yorku. V tomto vzdáleném místě vidí svoji spásu. Útěk z provincie jej má vymanit z tísně maloměsta a možná mu taky pomoci zodpovědět otázku, kým skutečně je.
Události naberou nečekaný spád, když se přijetí na školu nekoná a otec začne stupňovat svou agresivitu. Oscar cítí, že se v něm probouzí monstrum, jenž je schopné i zabít.
Film není o snadných věcech v životě, ale také není depresivní. Díky svižné hudební složce a mnoha humorným situacím, ve kterých se Oscar ocitá, například v rozhovorech s křečkem podobně jako s vedoucí na pracovišti, nemáme dojem bezvýchodnosti jeho situace. Stále se naskýtá možnost řešení problému i v nejvypjatějších chvílích. Také Oscarův strach z homosexuality nepůsobí navzdory vizuálně brutálnímu ztvárnění jako neřešitelný. V okamžiku, kdy Oscara začne pohlavně přitahovat jeho kolega z práce a jeho vnitřní zmatek se tím prohloubí, tušíme, že dojde ke kataklyzmatickému vyústění.
Příběh osciluje mezi nadrealitou, když sledujeme telepatické dialogy s Buffym, a realitou, ve které Oscar jedná s kamarádkou nebo řeší starosti doma a v práci. Jedním z vrcholů jsou obzvlášť působivé psychedelické výjevy z maškarního večírku. Oscar se dostává do víru dojmů, jež si s ním pohrávají, až na práh psychosomatického šoku. Divák je přitom vystaven silné katarzi, ke které dobře přispívá mix hudby i obrazu.
Snímek Skryté monstrum neřeší prvoplánově problém homofobie a intolerance, ale zaměřuje se na existenciální otázky výrazné individuality. Oscar není schopen uspokojivě řešit rozpor mezi svým přirozeným já a tím, co očekává jeho okolí. Jeho peripetie jsou analogické a rovněž způsob jejich řešení jsou divákovy blízké. Mnozí z nás se uzavírají do vnitřního světa, kde se cítíme bezpeční. Takto posilněni, pak můžeme lépe přijmout svou sociální roli.
Režisér a autor scénáře Stephen Dunn rozhodně nechtěl natočit další tuctový film o teenagerovi. Využil k tomu každé příležitosti, aby příběh oživil. Výsledek je profesionální a excentrický.
Chtěl bych v duchu zlínského festivalu podat malé srovnání s filmy z rozvojových zemí, například koprodukční Ovečka (Lamb, 2015, r. Yared Zeleke), turecký Rauf (2016, r. Bariş Kaya a Soner Caner) nebo nepálský Černá slepice (Kalo Pothi, 2016, r. Min Bahadur Bham). Jejich přínos spočívá zejména ve vyobrazení naprosto rozdílné sociální i mentální situaci. Narativně sledují každodenní potýkání hrdinů s nepřízní osudu v prostředí, které je v poměru s evropskými měřítky skutečně chudé. Nehledají žádná řešení, protože v realitě tohoto světa ani žádná nejsou. V těchto příbězích nemohou postavy někam odjet, kde je to lepší. Nemohou a ani se nepokouší vymanit ze svého mikrosvěta. Upínají se jen na dílčí věc, jako je v jednom případě ovečka, v jiném růžová látka nebo slepice v posledně jmenovaném, jež jim přináší jen dočasné uspokojení. Hrdinové žijí ze dne na den a nemohou si činit dalekosáhlé plány jako Oscar.
Evropské publikum díla z chudého světa vnímá jako zajímavá, ale není schopno ztotožnění s hrdiny jako ve Skrytém monstru. Apel na diváka je tudíž silnější u filmů z produkce na obou březích severního Atlantiku.
Jedno pojítko ve všech těchto příbězích však přece jen nalezneme, a to nevinnost. Nikdo z hrdinů si své problémy nezpůsobil, byli do nich zataženi. Čelí jim, jak nejlíp dovedou a dokud nepozvednou zbraň proti druhému, zůstávají oběťmi.
Daniel Herman
