Překládání poezie je podle mě ta nejtěžší literární disciplína. A tak se chci zeptat, kdy jsi v sobě objevil tu schopnost převádět básně z jiného jazyka do češtiny? Respektive kdy se v tobě probudila touha to zkusit? Prvotní pokusy byly cvičné, nebo jsi měl to štěstí, že rovnou někde vyšly?
Kdysi dávno jsem zkusil „přeložit“ Villonovu báseň, a to tak, že jsem vzal několik jiných (profesionálních) překladů, a udělal z toho kompilát. Ale to byla jen hra. O skutečné překládání šlo, až když jsem byl pozván počátkem 90. let minulého století na Svátek lužickosrbské poezie. Zde bylo podmínkou přeložit alespoň jednu báseň lužickosrbského klasika. Tenkrát však ještě na základě lingvistických překladů. Tak to začalo.
S čím jako překladatel svádíš největší boje?
Občas už na samém počátku, když se snažím báseň pochopit. Někdy i poté – když hledám vnitřní důvod, proč ji přeložit. A prakticky pokaždé ve fázi, kdy je překlad téměř hotový a já se musím definitivně odpoutat od dikce originálu a vytvořit dobrou báseň v češtině. Tedy: aby překlad zůstal co nejvěrnější, a přitom báseň byla „krásná“.
V případě sbírky Persona si tě našla autorka, nebo nakladatel? Jak to vůbec v praxi probíhá, než vznikne překladová sbírka?
Našla si mě autorčina poezie. Danu Podrackou znám osobně už léta, její poezie se mi líbí (možná je to spíš obdiv), a tak jsem dostal chuť něco od ní přeložit. Když jsem si byl jistý, že to dokážu, našel jsem vydavatele ochotného sbírku vydat. Nu a když se podařilo získat grant, byla ruka v rukávě…
Co bys ty sám na této sbírce vyzdvihl. V čem je jedinečná?
Pro mě osobně tím, že vyhrála souboj se svým dvojčetem. Sbírka Persona totiž byla napsána a knižně vyšla jako diptych spolu se sbírkou Morfeus, která je vlastně prozaickou variantou básnické Persony. Ve chvíli, kdy jsem se odhodlal udělat řez a zabývat se jen básnickou polovinou diptychu, začala mě Persona ovládat. A to byla výzva!
Shodneme se asi v tom, že díky ilustracím je to skutečně i na pohled hezká knížka, jakých dnes vychází málo. Přemýšlíš někdy nad důvody, proč tomu tak je. Jestli si za to můžeme my čtenáři, že nás takové knihy míjejí, nebo…?
Nemyslím si, že je málo pohledných básnických knížek. Jde jen o to, jaký názor zvítězí při jejich vydávání. U Persony jsme s vydavatelem zvažovali, zda nenechat knihu bez ilustrací. A dát prostor jen slovu. Nenarušovat autorčin osobitý svět představami někoho jiného. Nakonec zvítězil názor, že originál byl také ilustrován, i když s jiným (grafickým i výtvarným) záměrem.
Ty s poezií pracuješ neustále, dá-li se to tak nazvat, protože máš za sebou řadu vlastních básnických sbírek a musím říct, že výborných. Navzdory tomu o sobě říkáš, že jsi „zadní básník“, tedy opak předního. To nezní moc optimisticky. Jak jsi k tomu dospěl?
Je to „vynález“ básníka Augustina Skýpaly, který usoudil, že jsou-li přední čeští básníci, musejí být také zadní. Zařazení do té či oné skupiny je ovšem jen do času. Vzájemná fluktuace (nejčastěji ovšem jednosměrná) – jak ukazují literární dějiny – je permanentní.
Kromě poezie se věnuješ i próze, ale mám trochu dojem, že to pro tebe osobně je spíše okrajovější záležitost. Nebo se mýlím?
Okrajovější hlavně proto, že nemám správný sicflajš. Jednu dobu jsem byl „prozaicky“ docela rozjetý, ale nečekaně přišlo období „lužickosrbské“, a mě pohltila překladatelská práce. Za uzavřenou kapitolu svou prózu zatím nepovažuji.
Každý autor je obvykle i sám čtenář, co si v literatuře vybíráš ty? U jakých knížek třeba odpočíváš od vlastní literární práce?
Vedle poezie je to v posledních letech hlavně literatura faktu. Nějak mě přestaly bavit úplně vymyšlené příběhy. Těším se, že se mi ta chuť zase vrátí, ale nevím jestli je to důležité. Bavíme-li se o odpočinku, pak opravdu nejlépe si odpočinu u knížek z dětství. Chce se mi říci „dávných“, ale ono to není tak dávno, co jsem byl dítětem. Naopak, mám pocit, že dospělost je nesrovnatelně kratší než dětství. Popravdě – knihy z dětství ve skutečnosti nečtu, laskám se s nimi. Připadá mi, že je znám tak dobře, že mi stačí je vzít do ruky a dívat se, listovat…
Ptala se Martina Bittnerová
Foto Jitka N. Srbová
