Měsíc autorského čtení končí. Poslední týden byl věnovaný slovenským a několika skotským spisovatelům. V úterý 29. 7. jsem se zúčastnila čtení Skotky Theresy Breslinové a slovenské prozaičky a feministky Jany Juráňové.
Theresa Breslinová, velmi oceňovaná autorka víc jak 30 dětských knih, young adult literatury a románů pro dospělé, se narodila v malém městečku uprostřed Skotska, v magickém prostředí hradů a starých hřbitovů, které se jí staly inspirací pro její pohádky. Pro děti píše úplně nejradši, ale nezapomíná ani na dospělé. Na akci četla úryvek z jednoho svého historického a poněkud krvelačného young adult románu The Medici Seal (Medicejská pečeť, z r. 2006) z období renesance, ve kterém vystupují postavy jako Leonardo da Vinci, Machiavelli a jiné zajímavé historické persony.
Daleko zajímavější byla diskuze po čtení Breslinové. Člověk získal hned větší představu o tom, proč začala psát dětské knížky, co ji na tom fascinuje a proč tolik bojuje za dětskou gramotnost. Kdysi pracovala jako knihovnice a často předčítala dětem příběhy. Jedna holčička si ji velmi oblíbila a chodila za ní do knihovny pravidelně, a jednou Breslinové řekla, že by si její příběhy chtěla přečíst sama, jen co se naučí číst. Ve škole se ale brzy přišlo na to, že trpí dyslexií, že tedy jen s velkými obtížemi dokáže něco sama přečíst.
Theresa na tuto holčičku nikdy nezapomněla a napsala pro ni pohádkovou knihu Whispers in the Graveyard, která vypráví příběh o chlapci s dyslexií. Zvolila si pro knihu jako hlavního hrdinu chlapce, protože chlapci častěji trpí touto poruchou čtení. Kluk z této knížky chodí na hřbitov, kde vymýšlí příběhy o tajemných značkách na náhrobních kamenech.
Jako knihovnice Breslinová brzy poznala, jak moc se liší přístup ke čtení u dětí a dospělých. Povšimla si, že zatímco dospělí přicházejí do knihovny s celkem jasnou představou o tom, co si půjčí, děti nevědí, kam dřív skočit. Kroky dospělých vedou rovnou do oddělení s oblíbeným typem knížek a tam pak hledají například poslední „Kingovku“ nebo miliontý díl nějaké fantasy ságy, což svědčí o tom, že už mají prostě vyhraněný vkus a jen stěží se nechají zviklat knihovnicí, která se jim může snažit podstrčit nějakou děsivou romanci.
Děti jsou jiné. Děti tohle neřeší. Vstřebávají všechno, co jim přijde pod ruku, a jsou dychtivé poznávat nové a nové žánry a styly vyprávění. Této jejich nevyhraněnosti Breslinová využívá, protože může psát jakkoliv a o čemkoliv a dětem se to bude líbit. Na dětech také oceňuje to, jak jsou na rozdíl od dospělých nevinně upřímné. Řeknou na rovinu, co se jim na příběhu nelíbí a z toho se pak Breslinová snaží učit a díky svým dětským čtenářům lépe psát.
Po Breslinové přišla číst Jana Juráňová, která taky píše dětské knížky, ale i prózu pro dospělé a divadelní hry. Vede také feministickou vzdělávací a publikační organizaci Aspekt, kterou založila v 90. letech, a která se snaží spolupracovat s českými organizacemi tohoto typu. Zabývá se mnohými otázkami, z nichž některé už byly nakousnuty současně se založením feministické organizace, jako je násilí páchané na ženách. V současnosti usiluje například o vytvoření rodově (genderově) vyváženého jazyka.
Juráňová četla ze své poslední knihy Nevybavená záležitosť, která vyšla loni a navazuje na její knihu rozhovorů s Agnešou Kalinovou. Volně v ní zpracovává příběh jedné Agnešiny známé, což byl příběh, který Juráňovou nechtěl pustit. Když náhodou pak objevila její obraz, byl to pro ni konečný impuls, ucítila neodolatelnou potřebu Editin příběh sepsat.
Nejlépe se Juráňové píše pod vlivem emocí, potřeba psát na ni silně dolehne, pokud ji třeba něco silně rozhněvá. A ona se pak snaží psát, dokud ten žár trvá, protože když se ta palčivá potřeba vytratí, příběh už je pro ni těžké dopsat, protože problém, který řeší, už pro autorku není stěžejní a zapadne za podněty, které se nově objevují, vyšumí do ztracena.
Čtení bylo velmi zajímavé, i když Juráňová četla hned několik úryvků z knihy a ta kouskovanost působila trochu zmateně. Bylo v nich však vidět i určitý vývoj hlavní hrdinky a smutek z jejího osudu, z její nemoci. Někdo při následné diskuzi z publika poznamenal, že ženské hrdinky v podání Juráňové jsou často velmi melancholické, a nadhodil otázku, co by jim poradila, aby se jejich stav zlepšil. Nejde však mluvit za všechny její ženské postavy, které kdy stvořila, ne všechny jsou prý podle Juráňové takové. Mimo by bylo také v tom hledat reálie z jejího vlastního života. Juráňová nepíše žádnou autobiografii, i když v každé hrdince, tak jako spousta jiných spisovatelů, zanechává něco svébytného ze své maličkosti. Jedním ze způsobů, jak si ověřit, že nejsou všechny její hrdinky smutné, je začít číst autorčiny knihy – i kdyby jen pro to osvěžit si jazyk našich blízkých sousedů.
PAVLA KAMEŠOVÁ
