Recenze: Žena, která nemohla křičet…červená knihovna nalakovaná na krimi

Žena, která nemohla křičet je thriller z pera Christiny Doddové, úspěšné americké autorky. Otázkou je, zda to, co prochází u romantických příběhů, bude fungovat u napínavého thrilleru. Pojďme se na to podívat.

Merida je krásná, trofejní manželka nechutně bohatého staříka. Ke všem jejím přednostem, fyzické kráse a naprosté oddanosti svému muži, patří i němota. Zdá se, že je ideální ženou. A on je ideální muž, protože zanedlouho zemře a z Meridy je rázem bohatá vdova. Namísto marnotratné jízdy se vrací do Virtue Falls za pomstou. Zde ji potkává bývalý milenec, který ji s novou vizáží nepozná a netuší, že do těchto vod Rubikonu již jednou vstoupil.

Nemá cenu příliš prozrazovat z děje, protože bych vám zbytečně zamotala hlavu. Z instantního výčtu událostí byste propadli pocitu, že jde o deset knih a ne jen o jednu. Autorka dávkuje všechny okolnosti a pohnutky zúčastněných pěkně  zostra. Zrovna v okamžiku, kdy má čtenář tak zamotanou hlavu, že neví, kde je nahoře a dole, dosadí další kousek skládačky. Meridina minulost nebo smysl jejího počínání je i přesto většinu knihy velkou záhadou a s každou další kapitolou se rozpíná a staví do nepředstavitelných rozměrů. Čtenář až do konce knihy neví, na čem vlastně je. A co je hlavním příběhem.

Vedle Meridy je v příběhu navíc ještě policistka Kateri. Momentálně řeší turistickou sezónu, běsnícího maniaka, podivného útočníka, který napadá ženy, svého milence s podezřelou minulostí, napadení kamarádky barmanky. Do poslední chvíle tak není jasné, který případ je vlastně tím primárním. Je to jedno, protože vyšetřování se v žádném případě nehýbe z místa a z počínání Kateri ani nemám pocit, že by jako policistka jednala.

KOUKNI SE  Recenze: Co sis to vymyslel, Chucku?

Nutno uznat, že autorka zbytečně nepřešlapuje na místě a děj se v celkem slušném tempu odvíjí bez zbytečných prostojů a hluchých míst. Ale záleží na každém, nakolik si ho její zběsilost získá. Tento neskutečně chvatný vypravěčský styl může působit značně odfláknutým dojmem. Autorka nikde nejde příliš do hloubky a jen ona sama ví, zda to bylo úmyslem nebo vedlejším produktem její autorské nedostačivosti.

V konstrukci příběhu je její styl naopak velmi, velmi bohatý. Trochu mi kniha připomíná fantaskní obrazy na nějakém exotickém tripu. Zdá se, že cokoliv ji napadlo, se nerozpakovala použít. Výsledkem je skutečně zběsilá jízda. Žádný motiv není dost špatný, žádné alibi dost chabé, aby se ho nechytila. 

A tak tomu bude až do konce. Zběsilá akce jedna za druhou ani přes své tempo nikterak nepohnou s příběhem jakýmkoliv směrem. Čtenář je tak odsouzen jen  sledovat rychle se měnící scény a přibývající epizodky. Napětí narůstá spíš z toho, že nevíte, odkud to přiletí a jestli to bude kachna nebo airbus.

Zajímavé a nečekané jsou chvilky, kdy Kateri koketuje s mystickým žabím bohem. Ač by to mohlo být v té změti  podivných událostí jen pověstným hřebíčkem do rakve, přijde tento motiv kupodivu jako jediný podán přirozeně a uvěřitelně. Nu, co si pomyslet o knize, když vám po přečtení dává smysl pouze rozhovor policistky s žabím bohem.

KOUKNI SE  Recenze: Běsi, co mě sužují

Jedinou neměnnou skutečností je nazírání Doddové na muže-milionáře. Ti jsou zde bez výjimky vykresleni jakousi levičáckou optikou. Jakoby z Rudého práva vypadli. Karikatura Strýčka Skrblíka je proti nim líbezná vyhlídka do zahrady. Nemilosrdní sociopati, kteří si dopomohli k bohatství zásadně jen trestným činem, protože není reálné, aby někdo peníze poctivě vydělal. Tato individua se zpravidla obklopují trofejními manželkami coby novodobými otrokyněmi, které jsou vychovávány a vydržovány pouze za reprezentačním účelem, protože někdo, kdo má tolik peněz není schopný vyššího citu, tedy lásky.  Jen ten Benedict. Ten se nepovedl. Takže je zde promptně nastíněna jeho role bílé vrány. Ona ze sirotčince, on ze zlaté kolíbky a spolu pečují o nechtěnátka svobodných matek v charitě, kde se do sebe beznadějně zamilují. Tohle prostě jinde než v červené knihovně nefunguje.

Výsledkem je velmi čtivý příběh, u kterého Doddové fandíte, aby z něho alespoň ve finále vybruslila bez ztráty kytičky. Marně. Právě konec je na všem to nejhorší. Najednou je potřeba vyřešit a vysvětlit tolik, že nelze než se nechápavě kroutit hlavou: „Co to proboha bylo?“

Kristina Doubravová

Žena, která nemohla křičet, Christina Doddová, Jota, 2018

Knihu můžete zakoupit ZDE

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno