Antonyho Doerra možná budete znát jako autora „Světel, která nevidíme“ – bestselleru s válečnou tématikou, ověnčeného chválou čtenářů a mimo jiné Pulitzerovou cenou. Přestože Doerr slaví úspěchy jako romanopisec, kritici nemálo obdivují i jeho povídky, které považují za vrchol jeho tvorby a hodnotí zvučnými slovy jako „stylistické mistrovství“ a „jedinečné umění zkratky“. A tak nyní můžeme na pultech knihkupectví najít i povídkovou sbírku Zeď vzpomínek od nakladatelství MOBA.
Zeď vzpomínek obsahuje sedm povídek – sedm krátkých příběhů v různých časech, realitách, s odlišnými vypravěči, které spojují témata křehkosti lidské paměti, nepovšimnutých krás, skrytých ve všednosti světa a především pomíjivost lidského života samotného.
Co Doerr opravdu umí, je nastolit na několika odstavcích snivou atmosféru a představit postavy tak, že se nám zdají známé – jako bychom se s nimi alespoň jednou setkali nebo vedli dlouhý rozhovor. Všechny povídky jsou melancholické, zamžené – hrdinové se většinou nachází v nelehkých životních situacích, které ale přijímají se smířlivou samozřejmostí. My se na několika stranách připojujeme k jejich příběhu, jejich proudům myšlenek a svéráznému způsobu, jakým se probíjejí světem. A sotva k nim třeba neochotně přilneme, povídka končí, jako barva rozpitá ve vodě. Přes tento ráz knihy se každý příběh uzavírá náznakem naděje a tak nehrozí, že po přečtení budete mít nutkavou touhu po lahvičce antidepresiv či pochování kotěte.
„Dřív jsem si myslel,“ uvažoval nahlas Tom, „že si musím život šetřit. Jako by to byla hromádka mincí, který nechceš utratit všecky na jednom místě.“
Ruby se na něj podívala a zamrkala.
„Ale teď vím, že život ze světa nikdy nevymizí. Já utratím ten svůj a ty utratíš ten svůj, ale svět bude žít dál. A my všichni máme velké štěstí, že jsme toho součástí.“
Podívala se mu do očí a řekla: „Někteří si zaslouží víc štěstí, než dostali.“
Zavrtěl hlavou, zavřel oči a odvětil: „Já mám taky štěstí. Mám obrovský štěstí.“
Autor klade důraz na emotivní dojem, atmosféru a propojení se čtenářem. Tím ale dává v sázku to, že pokud nebudete v daném empatickém rozpoložení, kniha se vám může zdát příliš dějově neobsažná a pomalá. Povídky jsou orientovány hlavně na prožívání postav a detailní studování krás okamžiku, což znamená především myšlenkové pochody a popisy. Ty jsou originální a kvalitní, stejně jako již zmiňovaná stylistická konstrukce – ale v některých příbězích to prostě nefungovalo. Pro mě skvělé povídky (osobně vyzdvihuji Vesnici 113 či Řeku Nemunas), jsou tak v kontrastu s ostatními, které mi přišly… ne nudné, ne špatně napsané, ale jaksi… zapomenutelné. A tím pádem samy o sobě jistou ironickou metaforou k hlavním tématům knihy.
Můj konečný dojem z publikace je tím pádem rozporuplný – některé části mě pozitivně silně zasáhly a jiné se mě nedotkly vůbec. Anthony Doerr je vypravěčem, který své řemeslo ovládá s naléhavým umem, ale jeho slova si musí najít cestu k čtenáři v určitém stavu mysli. Dílo se tak stává nevypočitatelným – je možné, že si ho po čase přečtu s odlišným stanoviskem vůči jednotlivým příběhům. Prozatím je pro mě knihou krásných vět a slov, které vámi jenom proplynou, anebo se vás nepustí a stanou se kamenem ve vaší zdi vzpomínek.
Lucie Tůmová
Kniha: Anthony Doerr – Zeď vzpomínek, vydalo nakladatelství MOBA, 2016
K zakoupení ZDE
