Deníky obětí holocaustu byly již v minulosti publikovány. Jak dobře je znám příběh Anny Frankové i osudy mnoha dalších, které nepřestanou mrazit a drásavě se vtírat do povědomí svým naléhavým svědectvím. Deník Rivky Lipszycové je jedním z nich. A přece je jiný a vyčnívá nad ostatní.
Rivka Lipszycová žila v lodžském ghetu. V útlém věku ztratila oba rodiče. Dospěla rychleji, než by sama chtěla. Lodžské gheto patřilo k těm nejhorším a jen stěží si může kdokoliv představit život v něm. Zůstala jen bezmoc, vztek, výčitky a nezlomná víra.
Do denních reálií života v ghetu a souvislostí nás zavádí podrobný odborný úvod. To co Rivka viděla svým pohledem dospívající dívky, je doplněno do celkového obrazu života v Lodži. Útržky deníkových zápisků jsou komentovány lidmi, kteří se přímo podíleli na rekonstrukci jejich vzpomínek a vydání deníku. Vysvětlují dobové pojmy, specifika života v lodžském ghetu i židovské výrazy a význam tradic. To, čím Rivka žila, co vnímala jako svůj niterní boj, je najednou odhaleno v plné nahotě reality.
Samotný deník zaznamenává období zhruba jednoho roku. Po smrti rodičů Rivka přebrala zodpovědnost za své dva mladší sourozence. V třinácti letech jim nahrazovala matku i otce. Během szpery byl Abramek i Tamarka odvedeni do transportu. Víra, že jedou na lepší místo se v Rivčině zápiscích prudce střídá s neblahými předtuchami. Se zvěstmi, které prorazily i za zdi gheta. I v Rivce se perou vzpomínky na mladší sourozence s beznadějí a výčitkami ze selhání. Měli jen ji a nedokázala je ochránit.
Zápisky pochází z doby, kdy bylo Rivce pouhých čtrnáct let. I přes svůj velmi útlý věk se snaží být oporou a mentorkou ostatním dívkám. Nabádá je k životu podle tóry, k bytí lepším člověkem. Zároveň vnímá změnu v chování obyvatel gheta. Nedostatek jídla, transporty a všudypřítomný strach mění lidský charakter. Někdy je označuje za pouhé stroje, jindy je porovnává se zvířaty, v které je proměnil neustálý strach a boj o základní potřeby.
Rivka hledá své místo na světě. Svou sílu čerpá z víry a z učení tóry. Ostře vnímá proměnu svých blízkých pod tlakem tvrdého života v ghetu. Sestřenice však mladší Rivce nenaslouchají. Spřízněnou duši tak nachází ve starší dívce Surcii. Její vztah k ní přerůstá v obdiv. K Surcii vzhlíží, záleží ji na jejím názoru. Vnímá ji jako autoritu. K deníkovým zápiskům tak přibývají i jejich dopisy.
Na první pohled zaujme Rivčina skutečně silná víra, která prolíná její myšlenky a vede jí životem. Židovská nauka jí dává odpovědi, je jí rádcem i životní osnovou. Těžko si představit že dívka v takto náročném věku prožívá tak intenzivně náboženství. Všechno, co bylo v jejím životě důležité pominulo. Přišla o všechny záchytné body. Zůstaly jen trýznivé vzpomínky a utěšující víra. Právě vzpomínky a vnitřní svět jí skýtají tolik potřebné útočiště. K nim se utíká, když je jí nejhůř. V nich svádí nekonečné boje i úniky do bezpečí.
Ani pach smrti v ní nezadusí touhu po životě. Upíná se k němu a touží po něm s nezdolnou nadějí, že přijde ve své lepší podobě.
Děkuji Ti Bože za jaro! Děkuji Ti za náladu. Nechci se o ní rozepisovat, abych jí nepokazila, ale vyjádřím to jedním výmluvným slovem: naděje! Třeba už vážně bude líp, třeba už konečně doopravdy bude dobře, Kéž by to bylo co nejdřív! A ch to nadšení. Zdá se, že se zmocňuje nás všech. Snad má na nás dobrý vliv i ta úžasná změna počasí. To bezpochyby. Jen Pán Bůh ví, čeho nám je třeba… ach Bože, dej nám, čeho nám je třeba! Dej! (Ach padá letní déšť.) (11.dubna 1944)
Jak ubíhají stránky a dny za zdmi gheta, i z Rivčina psaní je znát doléhající únava, hlad a beznaděj. Zápisky se stávají chmurnějšími. Hledání útočiště ve vzpomínkách a vnitřním světě je naléhavější. Deník končí 12. dubna 1944. Na počátku srpna byla Rivka i její sestřenice odvezeny transportem do Auschwitz Birkenau.
Právě u trosek krematoria byl deník nalezen lékařkou ruské armády. Uteklo ještě mnoho let, než byl z jeho stránek vzkříšen příběh Rivky Lipszycové stejně jako Rivka sama. Přežila Osvětim a pak se její stopa v nemocnici v Lübecku vytrácí. Právě proto, aby zanechala jiskřičku naděje, že žila dál. Že prožila celý svůj život, po kterém tak toužila, a který měla před sebou. Přežila stejně jako národ, který měl být vyhlazen.
PráhKniha je upřímnou zpovědí dívky dospívající uprostřed pekla. Díky doplnění o odborný výklad a dobové dokumenty a archivní fotografie je unikátním materiálem. Kniha má důležitý dokumentární význam. Je dojemným svědectvím i naléhavým svědomím.
Rivka promlouvá ke svým vrstevníkům ze školních knihoven stejně dobře jako ke všem, kdo chtějí poslouchat.
Kristina Doubravová
Deník Rivky Lipszycové, Práh, 2016
Kniha k zakoupení ZDE.
