Dnes je to už tři roky ode dne, kdy zemřela Hana Andronikova, sotva vyšlá hvězda na českém literárním nebi. Hana Andronikova se zapsala do paměti čtenářů především jako autorka dvou románů a jedné povídkové sbírky. Za svou prvotinu Zvuk slunečních hodin, která se dotýká tématu holokaustu, získala v r. 2002 cenu Magnesii Literu jako objev roku.
Její druhý román Nebe nemá dno je autobiografický příběh o spisovatelčině nelehké cestě za uzdravením. Se svou neobyčejnou vnitřní silou vzdorovala úspěšně rakovině, její nemoc se však brzy nato vrátila a další zimu už Andronikova nepřečkala. Zemřela pouhé dva dny po smrti bývalého prezidenta Václava Havla, 20. prosince 2011, takže v médiích se v tu dobu její jméno pouze mihlo. Současná česká literatura však přišla o velký talent a neuvěřitelnou ženu, která toho měla ještě mnoho co říct.
Povídková sbírka Vzpomínky, co neuletí, je takovým dovětkem a sladkou tečkou od nakladatelství Odeon. Její poselství je jednoduché – nezapomněli jsme. A je na co vzpomínat. Hana Andronikova stále inspiruje a baví.
„Hana Andronikova vnímá svět jako společenství. Její hrdinka románu Nebe nemá dno je fascinována (z našeho hlediska) chaotickým propletencem vztahů, v nichž žijí domorodci v jihoamerické džungli. Všechny ty nemanželské vztahy, nevěry či milenci a milenky kdesi za řekou jsou ale výrazem propletenosti či zesíťování našich osudů. Naše žití závisí na jiných a jakýkoli čin či událost má dopady nejen na mne, ale i na ostatní. Život jedince je v jejím pojetí vnímán vždy ve vztahu k druhému, je koncipován jako nutnost „připojit se“. Člověk může čehokoli dosáhnout jen za pomoci jiných. Proto má v jejím díle tak velký prostor téma rodiny, ale stejně tak i komunikace – ať už formou mluvení, anebo dopisů, e-mailů či deníkových záznamů. Právě propojenost s jinými vytváří „vzpomínky, co neuletí“(str. 246)
V doslovu ke knize Petr A. Bílek ještě píše, že dílo Hany Andronikové bychom neměli vnímat jako „úsečku o dvou výrazných krajních bodech (oba romány), ale spíše jako trojúhelník“, kam patří také její povídková kniha a všechny ostatní krátké povídky. Vydat takovou knihu, která by shromažďovala to nejlepší z Hany Andronikové, to byl zkrátka úkol. A čtenáři mi dají jistě za pravdu, že se mise zdařila. 
Kniha Vzpomínky, co neuletí, obsahuje povídky ze známé povídkové sbírky Srdce na udici, ale i další povídky, které vyšly roztroušené v jiných sbornících. Vzpomínky, co neuletí, spojují všechny zbylé blyštivé literární střípky, které po sobě Andronikova zanechala, do jedné ucelené sbírky šperků. Objevíte zde povídku, která vyšla ve sbírce českých spisovatelek Ty, která píšeš nebo klenoty ze sbírek Schůzky s erotikou a Ach ty matky. Můžeme si jen povzdechnout, že toho Andronikova nestihla napsat a vydat víc. Sama jsem se těšila, že v knize objevím více těch povídek, které jsem ještě nečetla, ale většinu povídek už jsem samozřejmě znala ze Srdce na udici a jmenovaných sborníků. Přesto je velmi příjemné mít je všechny pohromadě.
Každá povídka je psána zkušenou rukou – vybroušeným jednoduchým stylem, takže část Srdce na udici v žádném případě nezasťiňuje ostatní méně známé povídky. Jednoduchá souvětí v sobě na konci každé povídky skrývají hluboké poselství anebo kousavý drsný žert, anebo obojí. Zkrátka perly. Při čtení povídek budete mít pocit, že podle témat, která si vybírala a podle vytříbeného stylu, kterým vyprávěla, byste její dílo stoprocentně poznali v hromádce jiných povídek, protože i teď s odstupem času by povídka psaná její rukou mezi díly jiných autorů zářila jako klenot. Takové velké ženy se chtě nechtě zapíší do srdce. Proto při vzpomínání na bývalého prezidenta nezapomeňte ani na tuto výjimečnou ženu, která pouze na malý okamžik prosvítila literární nebe jako kometa, aby zmizela v nenávratnu. Vzpomínky na papíře však zůstávají. Není hezké uctít památku úžasné ženy četbou jejích nezapomenutelných slov?
„Bylo nebylo. Milovala ho. A on miloval ji. Žili spolu.
Každou noc lehala vedle něho, usínala. Spala schoulená v jeho náruči. Ráno odcházel, ona zůstávala. V domě se zahradou. Dům byl prostorný, vzdušný, na stěnách obrazy světla a snů. Zpívala si, zalévala květiny, čekala. Večer se vracel, u velkého stolu jedli a pili, znovu usínali, drželi se za ruce. Léta plynula, stromy v zahradě rostly, keře mohutněly. Spali na jedné posteli, byla obrovská, ztráceli se v ní. Vytryskl pramen, uprostřed lůžka, jen malý pramínek, tenký jako stéblo trávy. Tekl mezi nimi, nabíral na síle, vyhloubil koryto, vymlel břehy; bral si víc a víc, až z něj byl potok. Voda se valila, břehy se vzdalovaly, široké řečiště běželo nocí k oceánu.
Začal se jí zdávat sen. Noc co noc. O něm. O nich dvou. Muž se probudil, skláněl se nad ní, díval se na ni. Jeho oči byly vyschlé studny. Díval se dlouho, díval se celou noc, když ona spala. Sál vláhu, pil doušky; žíznivý, vyprahlý jako poušť.“ (úryvek z povídky na str. 231)
Hana Andronikova – Vzpomínky, co neuletí. 2014. Nakladatelství Odeon. 249 stran
PAVLA KAMEŠOVÁ
Úvodní foto: Pixabay.com
