Ačkoli Severní Korea existenci pracovních táborů pro politické vězně popírá, dostává se také českému čtenáři do rukou svědectví, jehož nositelem je podle dostupných informací jediný člověk, kterému se zároveň s tím, že se v severokorejském táboře narodil, podařilo také uprchnout.
Sin Tong-hjok (který si toto jméno zvolil později v Jižní Koreje) se narodil roku 1982 v táboře Kaechon, kde poté jako čtrnáctiletý zažil popravu své matky a bratra. V roce 2005 se mu povedlo to, co bylo považováno za nemožné – útěk. Útěk z tábora 14 – tak zní také název knihy, ve které jeho příběh zaznamenal americký spisovatel a reportér Blaine Harden. Každodenní psychické a fyzické týrání, kruté tresty, nezřídka končící smrtí, neustálý hlad, boj o přežití, veřejné popravy a všudypřítomné umírání… To je realita, ve které se Sin s ostatními vězni nacházel, bez jakékoli naděje na důstojnější bytí. Sin ovšem ani nevěděl, že jiný život existuje. Neměl tušení o tom, co se děje tam venku, za dráty, které byly pořád pod vysokým napětím. Naučil se jen základy psaní a počítání, neměl ponětí o literatuře, o jiných zemích, o tom, co znamenají slova láska, bůh, rodina. To jej výrazně odlišuje od lidí, kteří se do takových míst dostávají z běžného života. Sin neměl s čím srovnávat. Tábor nazýval domovem. Je zajímavé, že neměl ponětí ani o diktatuře Kimovy dynastie, vyhnulo se mu vymývání mozku, vštěpování „správných“ politických názorů a jakákoli propaganda. Tabula rasa.
To se ale částečně mění, když se začne přátelit s vězněm jménem Pak. I když o „přátelství“ tu v pravém slova smyslu nelze moc hovořit. Sin neměl možnost takové hodnoty poznat, vcítit je, a jejich smysl mu unikal. Vlastní matka a bratr jsou pro něj jen soupeři v boji o jídlo, a nakonec přiznává, že zemřeli kvůli němu. Udal je při plánování pokusu o útěk. V situaci, kdy jako ostatní vybírá ze zvířecího trusu zbytky obilí a kdy je před jeho zraky umlácena spolužačka kvůli několika zrníčkům kukuřice v kapse, se jeho nepřáteli stávají i ti nejbližší. Hlavními motivy, které Sina k útěku vedly, byly myšlenky na jídlo, nikoli na svobodu… Nevěděl, co to je.
Tyto skutečnosti jsou možná ještě více šokující než čtení o fyzickém utrpení, kterým Sin prošel: „Kůže nad stydkou kostí nese jizvu po vpichu háku, jímž ho dozorce přidržoval nad plameny. Kotníky a zápěstí jsou poznamenané pouty, za něž visel vzhůru nohama během samovazby. Pravý prostředníček od prvního článku mu chybí – dozorce mu ho useknul za trest, že v táborové továrně na oděvy upustil šicí stroj. Holeně na obou nohách má od kotníků po kolena zjizvené popáleninami od elektrického plotu z ostnatých drátů, které nesplnily svůj účel, protože chlapce uvnitř Tábora 14 neudržely…“ Takové zacházení si nic nezadá s koncentračními tábory či ruskými gulagy. V lednu roku 2005 se Sin spolu s Pakem pokusí o útěk. Sinovi štěstí přeje, Pak umírá. Nelehkou cestou se Sin dostává do Číny, potom do Jižní Koreje a do Spojených států.
K vydání knihy Útěk z tábora 14 vedla podobně složitá cesta, trvalo poměrně dlouho, než se svět o Sinovi dozvěděl. Vyprávění bylo konfrontováno s dosud známými zjištěními o severokorejských táborech, Sin navíc dlouho váhal, zda má jeho příběh být v angličtině vydán. Nedůvěra, strach, labilita – je zřejmé, že ačkoli byl Sin fyzicky v rámci možností v pořádku, tak o jeho psychice se to tvrdit nedalo. Happy-end se nekonal, ani nemohl. Snad částečně až později…
Nicméně kniha je tu a přitáhla si značnou a zaslouženou pozornost. Její součástí je několik Sinových ilustrací, které zachycují mučení a život v táboře. Obrazová příloha dále obsahuje několik fotografií Sina, ale také současného vůdce Severní Koreje Kima Čong-Una. Jsou stejně staří. Výmluvné srovnání. Ve stejné chvíli, kdy se odvíjí určité etapy Sinova života, můžeme díky autorovi nahlédnout do situace v Severní Koreji. Sinův příběh je tedy zasazen do širšího kontextu, což považuji rozhodně za přínosné.
Přemýšlím, jak psaní o této knize ukončit. Je to stejně těžké, jako jej začít. Poslední stránky zachycují Deset pravidel Tábora 14, která se Sin musel naučit a často je předříkávat nahlas. Jsou dále rozvedena a většinu z nich uzavírají stejná slova, která zdůrazňuje poslední pravidlo – …bude okamžitě zastřelen.
Deset pravidel Tábora č. 14
1. Varování před pokusem o útěk.
2. Zákaz spolčování více než dvou vězňů.
3. Zákaz krádeží.
4. Bezvýhradná poslušnost vůči dozorcům.
5. Povinnost okamžitě nahlásit osobu na útěku nebo podezřelou osobu.
6. Povinnost vězňů vzájemně se sledovat a okamžitě nahlašovat jakékoliv podezřelé chování.
7. Povinnost každodenně plnit zadaný pracovní úkol.
8. Zákaz střetávání vězňů různého pohlaví s výjimkou pracoviště.
9. Povinnost upřímně litovat svých omylů.
10. Okamžitá smrt zastřelením tomu, kdo poruší zákony nebo pravidla tábora.
Útěk z Tábora 14 : autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji / Blaine Harden ; [z anglického originálu … přeložila Kamila Weiserová]. Praha: Ikar, 2013. 207 s., [8] s. obr. příl.
LENKA ŠIMKOVÁ
