Během čtení nové knížky Marka Šindelky jsem si kladla otázku, jestli je žádoucí, aby psal příběh z pohledu uprchlíka. A o jeho pohledu na Evropany. Pokud je mi známo, tak nikdy jako uprchlík do Evropy nedorazil. Je jisté, že si každý může psát o čem chce. Ale troufám si tvrdit, že tato skutečnost zarazí více čtenářů. Pomineme-li výše uvedené skutečnosti, to, jak hlavní hrdinové vidí nás Evropany, je také poměrně diskuze hodné.
Jeho povídkový soubor Mapa Anny všichni milujeme. Dokonce za něj dostal i ocenění Magnesia Litera za prózu v roce 2012. Dle mě rozhodně právem. Ale nevím, jestli tentokrát nešlápnul trošku vedle. Píše dobře, to je bez diskuze. Ale zvolit si za hlavní hrdiny románu dva bratry, uprchlíky, kteří se složitě dostali do Evropy, a snaží se setkat ve „městě na severu“, je hodně ošemetné.
Bratři se během přepravy do Evropy vinou převaděčů rozdělili, a teď se zoufale snaží znovu shledat. Jeden poté, co málem nepřižil několika hodinovou cestu v motoru automobilu, putuje vlakem s obrovským davem dalších uprchlíků. Šindelka popisuje náladu, myšlenky a pocity této skupiny. Druhý z bratrů uteče z uprchlického zařízení, a sám putuje zmrzlou krajinou a snaží se obstarávat si potravu a nezmrznout. Obzvláště emotivní je scéna, kdy si loví v zamrzlém rybníce rybu, či doluje z úlu plástev medu. Popis jeho pocitů z evropského kontinentu je pro našince poměrně hodně nelichotivý. O zemi, ze které bratři pocházejí se autor blíže nerozepisuje, stejně tak jako o situaci v ní. Náboženská problematika v knize téměř vůbec není zmíněna. Zřejmě tedy více než znalost tématu a zkušenost, ho k volbě děje vedla snaha o empatii. A nebo prostě jen vsadil na atraktivitu.
V příběhu autor pracuje s fakty, které se běžně objevují v médiích. Převážení uprchlíků v děsivých podmínkách, převozníci obírající je o peníze, nucené držení v záchytných zařízeních. Popisuje jak bratři nevědí, kde jsou a jaká zde přesně platí pravidla. „Mají zbraně? Jestli ano, tak je nepoužili. To je dobré znamení. Snad nesmějí.“ Tak tohle se honí jednomu z bratrů hlavou, když prchá před policisty. Vybavuje se mi televizní reportáž, ve které si uprchlíci z Afriky libovali, jak je francouzská policie mírná. Při pokusech o překonání kanálu La Manche je z plotu pouze strhávali, nikoliv sestřelovali.
Styl psaní Marka Šindelky mám ráda. Píše syrově, stručně. Dobře umí popsat situaci, pocity i místo.
„Ujely mu nohy. Jak sebou praštil o zem, prokousl si jazyk. Letěl ze svahu. Za pásem keřů začínal příkrý sráz, kterého si nevšiml. Jel po stráni, stehnem bolestivě přerazil jakousi větev, přetočil se, klouzal po hlavě, o něco zavadil ramenem a udělal dva hrozné přemety. Jestli teď narazí do stromu, zabije se. Znovu o cosi zadrhnul, slyšel, jak mu v puse cvakla sklovina, proti své vůli vykřikl. Valil se po boku. Viděl kruh: větve, nebe, sníh, hlína, nebe. Nehty vyoral kus listí. Vzduch. Ztratil podklad. Třísklo to s ním. Byl na zádech, jel po nohou, brzdil patami, postavilo ho to, chvíli zběsile běžel.“
Nakladatelství Odeon vydalo Únavu materiálu na konci roku 2016. Zařadilo ji do edice Česká řada jako 30. svazek (kromě sbírky Mapa Anny zde figuruje i Šindelkova kniha Zůstaňte s námi). Publikace vyšla krátce před Vánocemi a mnoho čtenářů ji našlo pod stromečkem. O knize se ještě povedou diskuze, to je jisté. Mimo jiné i kromě toho, že jiný český autor zatím stejnou problematiku pro svůj román nezvolil.
Leona Šťávová
Únava materiálu, Marek Šindelka, Odeon, 2016
Knihu můžete zakoupit ZDE
