Dokument režiséra Víta Klusáka bude mít premiéru za pár dní, ale zhlédnout jej bylo možné už na 52. Mezinárodním filmové festivalu Karlovy Vary. Bylo to jen pár dní po výroku současného prezidenta ČR, který konstatoval, že Lety u Písku byl pracovní možná koncentrační tábor. Po zhlédnutí místy neuvěřitelného dokumentu zůstává silná pachuť, v jaké společnosti vlastně žijeme. Neděsí mě samotný Daliborek, který zjevně neměl od dětství podmínky pro to, aby z něj vyrostl vzdělaný a rozumný člověk, ale realita, kterou dokument zobrazuje. Názor, který nezastává jen jeden zmatený nácek, ale lidé, kteří by měli být elitou národa. Současný prezident a zároveň kandidát na další prezidentský mandát, pravděpodobně příští premiér ČR a desetitisíce lidí střední třídy.
„Uprchlíky bych střílel rovnou na lodi,“ komentuje události v TV Daliborek. „Nebo bych z nich vyráběl asfalt,“ důmyslně kontruje přítel Daliborkovy maminky. „Merkelová je ta největší p…,“ shodují se. „Má ale hezký kostým,“ dokresluje absurditu Světa podle Daliborka jeho maminka. Dokument je sestaven z podobných bizarností stejně jako ze všedních situací. Daliborek vypráví, jak druhou světovou válku nezačalo Německo, ale m(M)ezinárodní židovstvo, které jej roku 1933 napadlo. Postěžuje si, jak by chtěl jít k volbám, ale nedostal žádné lístky. Samotnou kapitolu je Daliborkova youtuberská kariéra. Na videích se stává hrdinou, bojovníkem za čistou rasu, mravokárcem i poetickým pošukem tančícím v řepkovém poli. Z rozhovorů s kolegou v práci ale zjišťujeme, že Daliborek je normální kluk, kterému pouze chyběl vzor, a tak si ho našel jinde. Začal u kdysi populární „chlapecké“ kapely Orlík (ještě že Landa nikdy nebyl nácek) a naštěstí skončil jen u slovního vybití na YouTubu. Takových je možná i většina youtuberů. Když nemám na to přijmout zodpovědnost za vlastní tvorbu, názory, je anonymita internetu ideálním světem, kde se schovat a přitom mluvit veřejně.
V průběhu natáčení si Daliborek najde přes seznamku holku, se kterou si notuje nad ohavností jiné barvy pleti. Svět podle Daliborka znamená ráno jít do práce do lakovny, odpoledne zpátky k mamince a večer s holkou na pivo, nebo natočit nějaký ten další příspěvek na YouTube. Celý dokument by mohl být o průměrném občanovi ČR, nebýt závěrečné scény na prohlídce vyhlazovacího tábora Osvětim. Zde Daliborek ukáže, že přeci jen je něčím výjimečný. Není to ani tak xenofobní pohled na svět, jako zmatení ze světa samotného, z informací, které přináší. Daliborek není hloupý. Chce nad věcmi přemýšlet, ale bohužel absolutně neví jak. Neví co s informacemi, neumí argumentovat, nezvládá poslouchat.
Nejděsivější na celém dokumentu je fakt, že Daliborek je ze zúčastněných tím nejméně nebezpečným. Jeho rodiče (zde již pouze maminka) jsou, i když jistě ne záměrně, tou hlavní příčinou jeho „neštěstí“. Daliborek nemá rád židy, protože rozpoutali druhou světovou válku, cikány, protože nepracují, ale Japonci mu nevadí. V jeho světě jsou neškodní. Ovšem Daliborkova přítelkyně je nesnáší, protože jsou to všichni odporný šikmoočka. A králem hrůzy je přítel Daliborkovy maminky. Přestože je jasné, že sám také nic neudělal, ze zaujetí, s jakým vypráví smyšlené (snad!) příběhy o mlácení a zabíjení Romů, mi běhá mráz po zádech ještě teď. Vystaven přímé konfrontaci ale stáhne ocas a zapřel by snad i to, že je člověkem (alespoň na povrchu).
Režisér Vít Klusák si vybral nejlepší čas, kdy s dokumentem přijít. Asi to nebude náhoda po výrocích bývalého ministra financí z loňského roku a současném zpochybnění koncentračního tábora v Letech samotným prezidentem ČR. Najdou se jistě tací, kteří budou mít pocit, že režisér přilévá další olej do již vyhrocené kampaně mezi nejsilnějšími stranami, ale to bych mu neměl za zlé. Ani jeho vstup do dokumentu, kdy nevydrží Daliborkovu polemiku ohledně vyhlazovacích táborů. Co si mohl režisér odpustit, je moment, kdy Daliborka a jeho maminku konfrontuje o jejich původu. Tato část měla zůstat mezi tvůrci a aktéry. Ale stalo se. A dokumentu Svět podle Daliborka to nikterak neubere na síle, se kterou zobrazuje pohled extrémně nevzdělaných lidí, jenž se ale v mnohém nijak neliší od většinového názoru např. na uprchlickou krizi.
Pavel Urík
