Pohřebiště zapomenutých knih, místo pro zasvěcené, labyrint chodeb, příběhů a slov. Kdo přijde poprvé, musí si vybrat knihu a musí se postarat o to, aby se kniha nikdy neztratila, aby byla stále živá, protože „jen málo věcí dokáže poznamenat čtenáře takdnes jako první kniha, která si opravdu najde cestu k jeho srdci“.
Do tohoto tajného odkladiště dávno nečtených titulů přivede jednoho dne svého desetiletého syna knihkupec a antikvariátník Sempere. „Za obalem každé z knih se rozprostírá nekonečný svět, stačí jen vejít a prozkoumat jej.“ A do života malého Daniela vstupuje neúspěšný spisovatel Julián Carax, aby před Danielem i námi otevřel bránu bludiště a vedl nás Barcelonou 1. poloviny minulého století, ukázal nám dekadentní přepych bohatých a jejich velkolepá sídla, která postupně chátrají spolu se zánikem rozmařilých rodin, nechal nás nahlédnout do páchnoucích průchodů, kde živoří nuzáci a nabízejí se prostitutky, i do záhadných zákoutí a míst. Všude se skrývá tajemství, všechno dýchá, je neviditelným vláknem spojeno s minulostí a chce promluvit o stopách po lidech, kteří se tudy ještě nedávno procházeli, posedávali na stejných lavičkách jako dnes my, brali za stejné kliky u dveří, dotýkali se stejných sklenic v barech.
Otevíráme dvířka příběhů a procházíme propletencem osudů, skládáme složitý obrazec výsledné mozaiky, uličky se kříží a znovu rozcházejí, ale stále v nich potkáváme základní hodnoty, které jsou hybatelem lidského konání – nenávist a lásku. Vášnivou a tragickou lásku Juliána Caraxe k nedosažitelné Penélope, palčivou Danielovu touhu po přelétavé Claře a posléze jeho hluboký cit k sestře podivínského spolužáka Thomase. A pak je tu uhranutí světem literatury a obdiv k němu: „Neubránil jsem se myšlence, že pokud jsem pouhou náhodou objevil celý nový svět jen v jediné knize…, pak desetitisíce dalších zůstanou neprobádány a navždy zapomenuty… A zatím svět… ztrácel paměť a připadal si den ode dne moudřejší“.
Magické kouzlo působí na všechny smysly, lehký humor se střídá s hororovou, barvitě podanou atmosférou zchátralých vil plných tajemstsví a záhad. Snivý a šťavnatý tok vypravování vykresluje zánik jedné epochy, kdy do světa příběhů vyprávěných knihami, omamných vůní a intenzivních barev vstupuje rychlost. Dnes prostě čas běží jinak.
Každodenní starosti, lidské tragédie se odehrávají na pozadí občanské války a tvrdé frankistické diktatury. Románové postavy se ‒ stejně jako jeden každý z nás ‒ snaží co nejlépe naložit se svými bezvýznamnými, obyčejnými životy, ale Zlo, před nímž není úniku, si do nich vždy najde cestu. Přichází nečekaně někdy v podobě války, kterou „rozpoutali mocní, ale bojují a umírají v ní ti prostí“, jindy jako závist, násilí a krutost.
Představitelem ďábelského principu je v knize policejní inspektor Fumero, úspěšný v každé době a za každého režimu, bezohledný udavač a vrah, který nezná větší potěšení než mučit a zabíjet a jehož posedlostí je zničit svého spolužáka a zároveň soka Juliána Caraxe, a to bez ohledu na to, kolika lidem bude muset ublížit a kolik zločinů bude muset spáchat, aby svého cíle dosáhl.
Fumerova zvrácenost zasáhne během Danielova pátrání po Juliánových osudech nejen jeho otce, ale také sousedy, přátele i jakéhosi zasvěcovatele do života Fermína. Přes své slabosti „patří k těm, co tenhle svět změní v místo, kvůli kterému stojí za to žít … mluvím o lidech s dobrým srdcem“. Jejich jednání je postaveno do magického světla, je v nich cosi vznešeného, a přitom jsou dojemně všední. Jsou to malí lidé, kterým nezbývá nic jiného, než navzdory bezpráví a hrůze, do nichž je uvěznila doba, přežít, a oni se snaží, aby to bylo co nejdůstojněji.
Stín větru španělského autora Carlose Ruize Zafóna je kniha labyrintů a zrcadlení, vše se vrací, musí být každou novou generací prožíváno znovu a znovu. Daniel bloudí a nalezne obdivovaného spisovatele Juliána Caraxe a v něm jako v zrcadle uvidí sám sebe. A pochopí, že ten, kdo se citlivě a s pokorou dokáže vyrovnat z minulostí a je vnímavý k jejímu poselství, dostane možnost ovlivnit svou budoucnost.
Závěrem: Dokážete se ponořit do rozkošatělých dějů? Vychutnáváte si s požitkem hezký obrat, oceníte pěkný styl? A vposledku: byli jste kdysi nadšeni poctou filmové tvorbě – snímkem Cinema Paradiso? Pak neváhejte… a čtěte! Stín větru je poctou ‒ dobré literatuře.
A mějte na paměti: „ Kniha je zrcadlem, v němž spatříme pouze to, co v sobě nosíme“.
Carlos Ruiz Zafón: Stín větru, Euromedia Group, k.s. ‒ Knižní klub 2013
MARIE DUFKOVÁ
