Sobí hora je sbírkou třinácti povídek Karin Tidbeckové, švédské spisovatelky. Žánrově jsou jen velmi těžko zařaditelné stejně jako definovatelné. Tvoří tak osobitou knihu, která bude obtížně hledat svého cílového čtenáře. Pokud jej však najde, usadí se mu hluboko v duši.
V povídkách Karin Tidbeckové nečekejte ucelené mikropříběhy. Nejde v nich o děj, o příčinu a následek s myšlenkou úhledně sdělenou v závěrečné pointě. V povídkách jde především o doteky magie. Ty jsou letmé, pokaždé jiné a vždy velmi zvláštní. Vlastně připomínají spíš sen. Znáte jistě takové ty barevné sny, které jsou tak divné a přitom tak reálné, že bezprostředně po probuzení přemýšlíte, co bylo snem a co vzpomínkou. Přesně taková je Sobí hora.
Zdroj fantaskních obrazů není jen v rozjitřené mysli autorky. Vychází především ze severské mytologie a jakési podivné místní rázovitosti, kterou v lidech po generace utvářelo podnebí a krajina. Pro středoevropana je to objevná cesta po svébytné duši zdejších lidí. Není však zárukou, že projeví pochopení pro její krásy. Život v šeru, chladná léta a tajemství panenské přírody dělají s myslí ledacos.
Výsledek je tak poněkud rozpolcený. V knize najdete povídky, kde je dotek magie jak hrudka písku. Neuchopitelná, okamžitě se drolící hmota mizící mezi prsty v nenávratnu. Nezachytitelná a přesto skutečná. V těch jiných na vás doléhají syrové a nestravitelné představy. Svět smyšlený a reálný se prolíná bez předchozího upozornění a jasných hranic. Shodným prvkem většiny povídek je neexistence času a definice světa. Nejistota v těchto proměnných působí jako kámen hozený na vodní hladinu. Odraz se vlní v soustředných kruzích , které se po nárazu na břehy vrátí zpět, aby zničily symetrické narušení vodního obrazu. 
Povídky nemají pointu. Nenesou jasné sdělení. Jejich příběh nevrcholí jakoukoliv myšlenkou, kterou byste mohli v sobě adoptovat. Povídky jsou myšlenkovou asociací, která má za cíl jediné: zbortit vaše vnímání reality.
To se Karin Tidbeckové poměrně zajímavým způsobem daří. V povídkách, které vycházejí ze severské mytologie, ve vás snadno vyvolá vzpomínky na naše vlastní legendy a pohanské tradice. Pokud autorce dovolíte odpoutat vaší mysl od pozemského vnímání světa, možná najdete dvířka mezi legendami, fantazií a skutečností i sami v sobě.
Se svou záviděníhodnou fantazií bude Karin Tidbecková narážet především na severskou mentalitu, která je v jejích povídkách příliš silná. Její svéráz je silnou stránkou i Achillovou patou zároveň.
I přes zajímavý potenciál, který může Sobí hora mít pro fanoušky fantasy a sci-fi žánru, myslím, že u nás nebyla zima ještě tak dlouhá a léto tak studené, aby dokázala promluvit k širším masám.
Zvlášť v druhé půli byly povídky svou animální syrovostí skoro až nechutné, že v nich bylo těžké hledat jakoukoliv éterickou magii. A to vydržím ledacos.
Sobí hora je jen těžko zařaditelným úkazem na literárním nebi. Připomíná opaleskující polární záři, která každým okamžikem mění svou tvář popírající pohádkovým světlem svou prostou fyzikální podstatu.
Kristina Doubravová
Sobí hora, Karin Tidbecková, Kniha Zlín, 2018
Knihu můžete zakoupit ZDE
Mně se to víceméně nelíbilo. Zaujaly mne dvě povídky, ostatní jsem pak víceméně přetrpěla. Škoda, severské podivno mám moc ráda a těšila jsem se. Budu si muset znovu přečíst Literární spolek Laury Sněžné 🙂