Táhnete se přes Central Park, na chodníku poprašek čerstvého sněhu, kolem zima jak v psírně. Vtíravý pocit, že něco dostanete, je vzrušující. Ale taky trochu protivný, protože vlastně nevíte jistě, co to bude, ani zda to vůbec dostanete. A je to pro vás? Ten chlápek, co vás vylákal do mrazivé newyorkské zimy, je Michael Cunningham a hraje svou obvyklou hru. Nemůžete vyhrát, ale rozhodně stojí za to s ním jít.
Bratři Barrett a Tyler mají mezi sebou mnohem víc než jen rodinné pouto. Jsou jako sekta o dvou členech, která si jen hraje na klasické sourozence. Na spoustu způsobů jsou každý jiný, přesto však mezi nimi vládne spojení. Každý po svém prohrávají v životě dílčí souboje, přičemž si namlouvají, že ty vážné střety je teprve čekají (a oni věří, že mají naději uspět).
Mladší Barrett přišel o byt a nastěhoval se k bratrovi a jeho nemocné snoubence Beth. Neustálé střídání zaměstnání Barretta netrápí tolik jako poslední rozchod oznámený pár řádky v smsce. Tyler je zpěvák. Vlastně ne, je barman, jemuž majitel podniku několikrát týdně dovolí zpívat. Ačkoliv by to nikomu nepřiznal, rakovina požírající jeho snoubenku je pro něj požehnání: dává jeho životu smysl. Péče o Bethino pohodlí, hádky s doktory, dodržování dávkování léků – to všechno ospravedlňuje Tylerovu existenci, dává jeho životu smysl.
Celé roky bratři žili v symbióze, tichém porozumění pro zvláštnosti toho druhého. Dílčí drobné rituály zahrnovaly i sourozenecké hádky nebo ledabylé osobní rozhovory v koupelně. Nyní však mají mezi sebou tajemství. Tyler si před Barrettem chrání občasné kokainové nakopnutí (tahle lajna už je poslední, rozlučková!). Barrett zase po cestě od zubaře spatřil na obloze Boha. Nebo nějakou nevysvětlitelnou entitu, jež se mu v podobě namodralého světla prodrala na sítnici a vdechla mu do života znepokojení.
Mezi oběma bratry se občas zjeví Beth, Tylerova snoubenka, bledá, oblečená výhradně v bílé barvě, jako by navenek chtěla ukázat vnitřní proces pomalého mizení. Tyler se den co den snaží napsat pro ni píseň, dokonalou, hlubokou, ale ne polopaticky romantickou. Všeříkající, s nádherným textem a jímavou melodií, ale není schopen zkombinovat krásu a opravdovost.
Okruh zásadních postav uzavírá Liz, dvaapadesátiletá majitelka obchodu, v němž v současnosti pracuje Barrett. Liz je ve skvělé formě, zvládá si vydělat tolik peněz, kolik je právě třeba, a vždy má po boku o dost mladšího přítele, s nímž si (ale opravdu jen občas) dá lajnu kokainu. Přestože se jako jediná z celé čtveřice dá označit jako úspěšná, při bližším zkoumání se ani ona nevymaňuje z dusivé atmosféry neukotvenosti a ztráty směru. Žije svůj život s cynickým uvědoměním jeho prázdnoty (zejména pokud jde o časté střídání mladých milenců).
Michael Cunningham mívá na přebalech knih tučné seznamy ocenění, které mají přesvědčit nerozhodné, zastrašit pochybovače a vyhecovat netečné. Většinou nechybí ani zmínky minulých bestsellerů. Kdo by neznal Hodiny, úspěšně adaptované Stephenem Daldrym do filmové podoby. U žádného autora neexistují záruky. V Cunninghamově případě jsou jednotlivé romány jako Barrett a Tyler: podivní sourozenci, které sice spojuje latentní síť genetických pavučin, jsou však naprosto jiní. Sněhová královna je téměř dvojčetem předchozího románu Za soumraku, ovšem pouze co do atmosféry a několika dílčích témat (které koneckonců Cunningham variuje ve všech svých knihách). Román Za soumraku by mohl tvořit první větu symfonie, která se plně rozvine a uzavře ve Sněhové královně. Malé jezírko se stojatou vodou se rozvodní a celé zamrzne.
Mnohem důležitější než obsáhlé výčty literárních cen je prostý fakt, že Cunningham dokáže vytvořit životaschopný svět s postavami, které mluví o všednostech, ale uvnitř skrývají blyštivé střípky transcendence. Barrettovo namodralé světlo může být postmoderní nástavbou k zelenému světlu z Velkého Gatsbyho. Nejde „pouze“ o zářivou budoucnost, ideál pableskující z neprostupné tmy. Barrettovo světlo během románu nezíská žádný určitý význam. Spousta teorií o jeho původu či smyslu roztaje jako sníh napadaný do Bethiny ložnice, protože světlo nespatřil Gatsby, činorodý snílek, ale čechovovsky pasivní tulák Barrett, který zakotvil v neukotvenosti.
Touhy, naděje na zázrak, který přece může být hned za rohem, to všechno udržuje setrvačnost životů Cunninghamových postav. Manévrují na hraně touhy po osobním, ale jsou poraženi a sklouzávají k neosobnímu. Vše obyčejné, běžné a nedostatečné si sem tam něčím okoření, aby ukrátili čas při čekání na obrat. Tylerova vnitřní reflexe odhaluje překvapení nad tím, jak se s Barrettem dostali až sem:
„(…) neměl zrovna v plánu být ve třiačtyřiceti letech neznámým muzikantem, žít v erotizovaně cudném vztahu s umírající přítelkyní a svým mladším bratrem, který se pomalu změnil z mladého čaroděje v unaveného salonního kouzelníka středního věku, který po desetitisící tahá z cylindru holubice.“
Přes všechen chlad a odcizení je Sněhová královna osvěžující a příjemná četba, nikoli hořká pilulka, po níž vás na několik dní polkne deprese. Procházka s lidmi, k nimž přes všechny jejich nedostatky přilnete, je obohacující a místy velmi zábavná. Nevadí, že se jim nechcete podobat a doufáte, že nežijete život stejně jako oni. Spokojí se totiž s pasivní vírou, že každou vteřinou konečně přijde ta velká věc, to něco, co dá jejich životu smysl, směr a dynamiku. Něco, co všechno změní. Deus ex machina. Nebo spíš regina ex machina.
Michael Cunningham: Sněhová královna, přeložila Veronika Volhejnová, Odeon, 2015, 257 stran.
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay.com
