Ian McEwan ve svých románech spojuje nápadité náměty s vytříbenou formou. Skořápka přináší variaci na hamletovské téma a zařadila se tak do početné společnosti knih jako Gertruda a Claudius Johna Updikea (Paseka, 2003), Klub mrtvých otců Matta Haiga (Argo, 2009) a mnoha dalších.
McEwanův příběh osekaný na dřeň je vcelku prostý. Trudy podvádí manžela s jeho bratrem Claudem a společně naplánují manželovu vraždu. Nabízí se tedy žánrové zařazené mezi krimi/thrillery. Ovšem žánr nevychází z příběhu, ale z formy. A nebyl by to McEwan, kdyby si nevytvořil vlastní hřiště, kde celé drama sehraje. Do role vypravěče obsadil devítiměsíční plod, který nosí Trudy pod srdcem. A tady začíná ta pravá zábava.
Plod vnímá svět kolem sebe jako zvláštní kombinaci rozhlasové hry a fyzických podnětů. Sdílí se čtenáři svou vášeň pro víno stočené přes placentu nebo oblíbené pořady v rádiu, které Trudy poslouchá, když v noci nemůže spát. Pochopitelně se stává svědkem plánování zločinu, což ho staví do těžké pozice. Miluje svou matku tak silně, že si nedokáže pomoci. A je to jedině logické, protože jsou spojeni v jeden celek. Ovšem Clauda nemůže vystát a několikrát dokonce pomyslí na to, že zkusí sabotovat plán.
Nejbližšími pilíři života každého dítěte jsou rodiče. Vypravěč takové štěstí nemá. Trudy vystěhovala manžela z rodinné vily a jeho občasné návštěvy těší jen plod v její děloze, ji nikoliv. John Cairncross, manžel, nastávající otec a oběť plánované vraždy žije poezií. Píše ji, hodnotí ji v soutěžích, vydává ji v malém nakladatelství a recituje ji své ženě, která je již rozhodnutá vztah ukončit. Významnou kartou ve hře je georgiánská vila, která patří Johnovi. Zanedbaná, ale stále velmi cenná nemovitost, jejíž prodej zajistí spiklencům budoucnost. Pokud jde o vilu – malé království, v němž Trudy přebývá – je zavalená odpadky. Na chodbách jsou hromady jako na smetišti, krouží kolem nich vosy a v parném létě se Trudy občas stane, že šlápne na střep. Možná trochu drastická variace na slavnou větu je něco shnilého ve státě dánském.
Nenarozený potomek touží po návratu svého otce k matce, kterou nedokáže nemilovat. Ovšem protože je dítě svědkem všech rozhovorů, občas musí pochybovat o tom, jaké má s ním jeho matka plány. Miluje ho tak, jako ono miluje ji? Dlouho se s Johnem snažili o dítě, ale těhotenství přišlo právě ve chvíli, kdy už pro Trudy manželství vnitřně skončilo.
Zvláštní věcí na románu je napětí. Nejdříve jde o otázku, zda k vraždě skutečně dojde. Následně jde o postup vyšetřování a neodvratnou otázku, zda vražedný pokus dvojici projde a uniknou, nebo ne. Pro mne však toto všechno zůstalo v pozadí, protože nejzajímavější drama leželo v děloze. Vývoj vztahu plodu k ústřední dvojici, k otci a ke světu bylo fascinující sledovat. McEwan ho na závěr korunoval úžasným přechodem od vynucené pasivity dítěte k jednajícímu hrdinovi.
„nežehrám na osud. Od začátku, kdy jsem ze zlatého sukna rozbalil dar vědomí, vím, že jsem mohl přijít na horší místo a v daleko horších časech. Obecně je situace natolik příznivá, že oproti tomu jsou – nebo by měly být – mé domácí potíže hotová selanka. Je za co být vděčný a co oslavovat. Zdědím moderní vymoženosti (hygienu, prázdniny, anestetika, stolní lampičky, pomeranče v zimě) a budu bydlet na privilegovaném místě planety – v dobře živené západní Evropě bez hrozby epidemií nebo moru. Ve stařičké Evropě, sklerotické, víceméně laskavé, trýzněné svými přízraky, ochotné podlehnout tyranům, nejisté sama sebou, vytouženém cíli pro miliony nešťastníků. (…) Tady bude můj domov a bude mi stačit.“
Předchozí McEwanův román Myslete na děti (2015) mi připadal málo mcewanovský. Ve Skořápce se to obrací. Kromě hlavního příběhu vražedného spiknutí se do románu opět nenápadně proplížila řada témat z kultury, světového dění i vědy.
Kdykoliv se autor pustí do látky, která je součástí obecně uznávaného kánonu, je to risk. Nezáleží přitom na tom, zda se jedná o autora renomovaného, nebo začínajícího. Vždy se najde spousta lidí připravených odsoudit jeho troufalost. Znovu otevřít znovu téma, které už mistrně zpracoval klasik, to se neodpouští. Až na ty případy, kdy vznikne svébytné a strhující dílo, které nejde ve stopách klasika, nekupuje si čtenáře lacinou variací na osvědčené triky. Před samotným čtením pro mne byla zásadní otázka, jestli Skořápka bude fungovat i samostatně, zcela odtržená od hamletovské předlohy. Přežije jako román světové literatury 21. století? Uspěje i u čtenáře, který o Hamletovi neví zhola nic? Po přečtení musím spokojeně konstatovat, že Skořápka je naprosto svébytné dílo, které přirozeně zapadá do McEwanovy tvorby a obohacuje ji o další odstín hravosti, preciznosti a bohatosti témat.
Ian McEwan: Skořápka. Přel. Ladislav Šenkyřík. Odeon, Praha 2017, 208 s.
Knihu můžete koupit zde!
Úvodní obrázek: www.penguin.co.nz
Sandra Procházková
