Nakladatelství Grada přišlo s prvotinou blogerek Bereniky Kohoutové a Mariky Šoposké Sedmilhářky. Kniha je přepisem jejich autorského blogu. Ten má formu osobních dopisů, které píše jedna pro druhou. Obě jsou herečky, Berenika je i zpěvačkou. V blogu ale rozhodně nehledejte pikantnosti ze zákulisí šoubyznysu. Jde o postřehy z jejich soukromého milostného, mateřského, rodinného a přátelského života.
Kdo zná jejich blog, vlastně ani knihu nepotřebuje číst. Jde o přepis příspěvků z jeho obsahu. Sice je tu a tam doplněn o poznámky pod čarou, ale ty nejsou pro samotnou knihu nikterak významné. Stejně jako v jeho internetové podobě i zde jsou texty doplněny ilustracemi Kristýny Nezvedové. Jednoduché trefné malůvky plně nahrazují chybějící fotografie a svou povahou naprosto souzní s celkem.
Sedmilhářčí deník můžete číst z mnoha důvodů. Holky jsou slavné a slavní jsou středem zájmu. Ale jsou taky úplně obyčejné, ale umí o svých běžných starostech psát tak, že to lidi baví číst. A taky jsou to Sedmilhářky, takže to vlastně nikdy nebude zase tak obyčejné povídání. Bude prostě ne(obyčejné). I přesto se musíte prokousat příspěvky, kdy vlastně nejde o nic jiného, než že nemají na psaní čas a vlastně neví o čem psát. Typický nešvar pravidelného deníku. Když se něco takového objeví na blogu jednou za týden či dva, přejdete to. Když to máte nahuštěné pěkně kapitolu po kapitole, zvažujete, kde se vzalo nutkání vydat to knižně. Naštěstí tohle bezvětří netrvá věčně a zbytek knihy už je sdílnější.
Když je vám kolem pětadvaceti let, nešíříte kolem sebe moudra jako otec Fura. Takže to nečekejte ani od Sedmilhářek. Ty žijí, baví se a milují. A své postřehy píší. Někdy je to vtipné, jindy sladkobolné. Občas jsou ztřeštěné a umí být i velkorysé. Jsou vším, čím je člověk, když už si věří, že má telecí roky za sebou a tu dospělou část před sebou. Jsou ohněm a vodou a někdy všechno dohromady.
Kniha je psána s lehkostí a živelností. Příspěvky jsou upřímné, lehce ironické a dobře korespondují s titulem. Sedmilhářky se nepokouší mentorovat ani prvoplánově bavit. Číst jejich deník je jako pozorovat mládí ve všech jeho podobách. Můžete zavzpomínat nebo se s nimi ztotožnit. Záleží, kolik svíček na dortu zrovna máte. Nebo na co se cítíte.
Sedmilhářky nepíší zas tak dlouho. Do knihy se vešly celé. Zvlášť v prvních příspěvcích je znatelná určitá jalovost a hledání směru. Úvodní odstavce jsou dost často vyplněny nepodstatnou vatou, která nebezpečně připomíná deníky náctiletých slečen. Určitá nekoncepčnost se promítá do celé knihy. I přesto se v průběhu zápisků daří krotit myšlenkovou plochost a zapracovat na obsahové stránce. Nabízí se tak myšlenka, zda Sedmilhářky nedoplatily na svou netrpělivost. Možná by se vyplatilo do knihy zredukovat prvotní příspěvky a dát prostor těm novějším, kdy si formu lépe osvojily a přijaly za svou.
Pro pravidelného fanouška blogu nepřináší kniha nic nového. Snad jen možnost kdykoliv se k příspěvkům vracet i bez momentálního připojení k internetu. Čtenář nepolíbený psaným projevem Bereniky Kohoutové a Mariky Šoposké má jen dvě možnosti:
Když si zvykne na poměrně hovorovou češtinu autorek a časté novotvary, což citlivější oko může tahat za zorničky, může být příjemně pobaven nebo nepříjemně zaskočen. Nejde zkrátka o žádné hluboké a zásadní sdělení. Může to tedy vzít jako oddychovou dovolenkovou četbu, přijmout styl autorek a zasmát se i sám sobě. Nebo nenaplnit svá očekávání a zjistit, že v pětadvaceti prostě fakt nemáte, co říct, i když jste herečka a zná vás každé druhé děcko. Víc než na autorkách tak záleží na čtenáři.
Sedmilhářky jsou jiné, originální a zkrátka svoje. Nejsem si jistá, jestli je to dost na knihu.
Kristina Doubravová
Sedmilhářky, Berenika Kohoutová, Marika Šoposká, Grada, 2016
Kniha k zakoupení ZDE
