Otázkou je, proč se vůbec na takovou realistickou návštěvu vyhlazovacího tábora vydat, byť jen prostřednictvím filmu? Prostředí vyhlazovacího tábora nasvědčuje, že se nebude jednat o odpočinkový snímek po perném dni a už vůbec ne o komedii (Roberto Benigni by se mnou jistě nesouhlasil).
Dívat se na ta nejhorší zvěrstva, která si jako jeden živočišný druh dokážeme navzájem provádět, nezní jako lákavá nabídka. Zvlášť když, jak už název napovídá, jsou znázorněny na dětech. Tedy na těch jediných skutečně nevinných a bezbranných. Laszlo Nemes se s tímto problémem naštěstí nezabýval a svůj debut Saulův syn natočil nezapomenutelným způsobem, který mu už teď přinesl řadu ocenění a pravděpodobně přinese také letošního Oscara pro nejlepší cizojazyčný film.
Postava Saula Auslandera, člena speciální jednotky ve vyhlazovacím táboře (Sonderkommanda), která měla na starosti tu nejhorší možnou práci, je dost možná nejděsivější noční můrou v dějinách filmu. Odklízet kusy (jak jsou zde zavraždění židé nazýváni), jejich pozůstalost, mýt jejich krev a čekat, až se stanete jedním z nich, je nepředstavitelné pro každou lidskou bytost. Přesto pro mnoho lidí byla taková činnost každodenní a hlavně jedinou realitou.
Saulův syn popisuje svět, ve kterém se sebemenší kousek naděje hledá asi tak těžko, jako opětovaná láska v náručí pouliční prostitutky. Že naděje umírá poslední, je pravda. Ve vyhlazovacím táboře víc, než kde jinde. Pro většinu lidí, kteří přežijí na tomhle místě víc jak pár dní, naděje skončí s přicházejícím otupěním z neustálé přítomnosti smrti. A přece se pár vězňů odmítá s takovou realitou smířit. Jejich naděje spočívá v neustále víře na útěk, pomstu, v osvobození. Ale Saul Auslander mezi ně nepatří. Jeho jedinou nadějí je snaha o pohřeb kluka, který mu zemřel před očima. Smrt, se kterou se denně setkává, se odehrává většinou zvukově, za zdmi těžkých dveří pověstných sprch. Ale bezprostřední blízkost umírání v Saulovi probudí to, co téměř ztratil. Víru v lidskou důstojnost a potřebu i na tom nejzvrácenějším místě na světě tuto důstojnost zachovat.
Výjimečnost filmu tvoří tři složky. Kamera, zvuk a Géza Röhrig v roli Saula. Kamera je v drtivé většině záběru zaostřena na detail Saulova obličeje. Vše ostatní je rozmazané, jakoby v mlze. Zdálo by se, že režisér Laszlo Nemes se tak snadno vyhnul nedokonalosti, která může být patrná v množství děje, který se okolo hlavní postavy bez ustání odehrává. Někdo okolo jede s trakařem, další táhne mrtvé tělo, bachaři bijí vězně. To vše dokresluje atmosféru vyhlazovacího tábora a rozostřená kamera může zakrýt množství chyb ve zpracování. Mnohem větší význam ale má pro diváka, kterému je díky rozostření záběru nabízen pohled již odlidštěný, vzdálený od reálného prožitku. Pohled 
skutečného příslušníka Sonderkommanda. Mnoho záběrů pak sleduje Saula zezadu a v divákovi tak vytváří podobný efekt, jako když hraje hru, ve které mu 3D efekt pomáhá ztotožnit se s postavou.
Nejsilnější složkou celého filmu je zvuk. Laszlo Nemes natočil celý film bez hudby, čímž se vyhnul zbytečnému nucení diváka do konkrétních emocí. V tomhle případě je film natočen způsobem Dogma 95, kdy je divákovi nabídnuta pouze surová realita. Všechny zvuky mají reálný základ, jen gradují v ten správný moment. Zesilující zvuk parního stroje, tupé rány nahých těl svíjejících se v křeči v plynové komoře, střelba, křik a pak už jen dunivé zabouchnutí železných dveří a naprosté ticho.
Géza Röhrig byl zaslouženě nominován na Los Angeles Film Critics Association jako nejlepší herec za ztvárnění postavy Saula Auslandera, který s nepřítomným pohledem otupělého vězně slepě plní příkazy svých trýznitelů. Muže, jenž se zoufale snaží pohřbít dítě, aby jeho přítomnost zde měla opět nějaký smysl. Člověka, jenž s býčí odhodlaností
bojuje s nepochopením všech. Vězně, který se v očích spoluvězňů stává zbabělcem i hrdinou, jenž je neochvějně ochoten obětovat život pro své přesvědčení.
Právě otázka zbabělosti a hrdinství je myšlenkou, kterou Saulův syn přináší. Ve filmu nastane moment, kdy se většina z nás s postavou Saula už dál nedokáže ztotožňovat. Jeho konání je za hranicí logického chápání. Neústupným postojem ohrožuje životy ostatních a odmítá se zapojit do společného plánu na osvobození. A pokud už se rozhodne pomoci, tak opět jen pro svůj zájem pohřbít mrtvé dítě. „Vyměnil si živé za mrtvého,“ vytýká mu asi jediný přítel, kterého v táboře má.
Jenže jaká je šance těch živých na úspěch? Jaká svoboda čeká za plotem vyhlazovacího tábora na pár zbídačených a vyhladovělých uprchlíku nacházejících se stále na nepřátelském území? Navíc s myslí poskvrněnou zkušeností, kdy mlčky přihlíželi vraždám tisíců spoluvězňů v naději, že právě oni přežijí?
Saul si v nelidských podmínkách našel vyšší cíl, než je přežití za každou cenu. Upnul s k víře a tradicím, které pomáhají víru pocítit v konkrétních chvílích lidského bytí. Saul je jediný, kdo si uchoval lidský rozum. Rozhodl se jít cestou zachování lidské důstojnosti, místo aby podlehl pudovým instinktům, které nás vrací zpět na úroveň, kde jen silní přežijí. Na úroveň zvířat.
Pavel Urík
Saulův syn
Saul fia
Drama
Maďarsko, 2015, 107 min
Režie: Laszlo Nemes
Hrají: Géza Röhrig, Levente Molnár, Urs Rechn, Todd Charmont, Jerzy Walczak, Gergö Farkas, Balázs Farkas, Sándor Zsótér, Marcin Czarnik, Levente Orbán, Kamil Dobrowolski, Uwe Lauer, Christian Harting, Attila Fritz, Mihály Kormos, Márton Ágh, Amitai Kedar, István Pion, Juli Jakab, Tamás Polgár, Rozi Székely, Erno Fekete, László Somorjai, Mendy Cahan, Eszter Csépai, Björn Freiberg, Péter Takátsy
