Miluji slanou chuť. Po přečtení této knihy jsem zjistila, že jsem v podstatě závislá a moje psychika je solí ovlivněná. Negativně. Stimulační droga. Která má nepříjemné dojezdy a ještě více nepříjemné zdravotní následky. No, opravdu nepřeháním. Trojice autorů této knihy předložila množství, konkrétně více než dvě stě padesát stran, dobrých důkazů o tom, že chlorid sodný není pro lidské tělo přirozený a že opravdu může stát za spoustou našich zdravotních problémů.
Rozhodně kus zdraví do knihovničky!
Doporučuji tuto knihu jako dárek nebo přírůstek do knihovničky pro každého, kdo se zajímá o zdravý životní styl, nebo bojuje s nějakými zdravotními problémy. S velkou pravděpodobností se onen člověk najde a najde i řešení svého problému, nebo jedno z mnoha, která může zkusit. Už znám i předchozí knihy těchto autorů (Légl: Mezinárodní kuchyně bez soli a jiné chemie) a tato velmi dobře sceluje pohled na sůl v lidském těle, na její účinky, a když si ke knize vezmete ještě knihu receptů od Miroslava Légla, tak to bude úplná paráda. Z té jsem čerpala pro bez solné vaření, i pro vaření solící, ale je to doslova hitparáda chutí a vůní. Opět jsem se přesvědčila o tom, že slánku můžu ne snad zahodit, ale… nechat zapadat prachem víc, než jiné skleničky s kořením.
Když bych měla vybrat argument, který mne přesvědčil asi nejvíc, nebylo to ani tak zdraví, jako spíš historie.
„S nápadem na konzervování potravin prý přišel Napoleon, který stál také u rozvoje řepné rafinace. V roce 1975 potlačoval mohutné royalistické povstání a byl pověřen velením dělostřelectva. Brzy poté začal velet čtyřiceti tisícům branců z Paříže a okolí a uvědomil si obtížnost zásobování vojska ve vyjedené zemi. Vypsal soutěž na dodavatele trvanlivých zásob pro armádu, spojenou se zajímavou dotací. Roku 1809 jedli jeho vojáci u Vídně ještě ze sklenic, ale už následujícího roku je nahradily praktické kovové konzervy. Jídla byla silně solená, aby konzervy vydržely až do Moskvy. Za vynálezce a krále instantních polévek je považován Carl Heindrich Knorr z Heilbronnu, jehož slavný Erbswurst, hrachovka s vuřtem, vstoupil na trh roku 1870. I ten byl slaný. Už v roce 1886 ovšem nabízel první dehydrovanou polévku z hrachu a fazolí Knorrův souputník, švýcarský mlynář Julius Maggi, který svůj vynález propagoval výhodou zrychlení přípravy jídla, „dostatečnou výživovou hodnotou a nízkou cenou. Sůl byla i v ní.“….
A protože lze tušit, že podobnými způsoby nevznikají věci dobré a lidstvu prospěšné… dá se tušit, že i se solí to může být podobně. Je to jenom kšeft. I tato teorie se táhne knihou pozvolna a občas sem tam ale důrazně. A byla v mém případě tím, na co jsem „slyšela“.
Sůl nad zlato
Takže jsem si nakonec z této knihy vzala zcela jednoduché poučení – se solí prostě neumíme zacházet. To je celé. Je dobrým lékem ale zlým pánem, kterého nadužíváme a zneužíváme. Často nevědomky, protože jsem třeba nevěděla, že sůl je i ve sladkých sušenkách. Že se jí příliš často konzervují potraviny, že je to zbytečné, že je to žádoucí pro potravinářské koncerny, protože sůl je také návyková a působí v podstatě jako rafinovaný neurotoxin. Kniha mi zamotala hlavu, ale když jsem ji vymotala, tak jsem odložila slánku. A doporučuji ještě i druhou knihu M. Légla s recepty, která mi notně ozdravila jídelníček.
O autorech
MUDr. Josef Jonáš a Jiří Kuchař společně napsali knihy Zdraví v ohrožení – Hořká pravda o sladkém cukru a její volné pokračování Tak chutná štěstí, bestsellery Svět přírodních antibiotik, Zdravé střevo a Tvoje strava je tvůj osud. Miroslav Légl je autorem průkopnických knih Vaříme bez soli a Mezinárodní kuchyně bez soli a jiné chemie. S jejich články a příspěvky se můžete pravidelně setkávat v měsíčníků Regenerace.
Vydalo nakladatelství Eminent, 2016, www.eminent.cz
Renata Petříčková
