Pavel Vorel ve své prvotině Povídky z baru hořkosladce zavzpomínal na své blízké. Život mu nabídl situace humorné, ale i vážné, nad kterými se snaží pousmát alespoň s odstupem času. Protože čas hojí rány a činí vzpomínky hřejivějšími, než se v okamžik jejich rodu zdály být.
Autor zvolil pro své vyprávění hovorovou češtinu a nevyhýbá se ani ostřejšímu výrazu. To propůjčuje jeho historkám punc autenticity a přenáší čtenáře do prostředí a doby, v němž se odehrává. Dějištěm je, jak název vypovídá bar a prostředí klubů, ve kterých se Pavel Vorel pohyboval. To s sebou nese i poněkud svérázný okruh známých a přátel. Od toho se odvíjí i poměrně specifické události. Občas je i pro dospělého těžko dospět a někdy se tomu brání všemi možnými prostředky i nápady.
Povídky působí jako celek nostalgicky. Jednotlivě ztrácejí na síle. V pointě i ve stylu vyprávění. Pro autora jsou jistě silným životním okamžikem, ne vždy jsou silným čtenářským zážitkem. Projevuje se neschopnost přenést na čtenáře emoční náboj z vlastních zážitků. Navenek se tak projevuje spíš ona nostalgická linka. K autorovým současníkům jistě promluví víc připomínkou určité doby a poplatných společenských úkazů. Ke své škodě tak poměrně zužuje okruh čtenářů, které by mohla oslovit. Snaživý čtenář si jistě také najde něco svého, ale bude svou cestu hledat mnohem obtížněji.
Slang pomáhá dynamice vyprávění. Ani občasné vulgarity nepůsobí nijak rušivě a vkusně doplňují atmosféru. Celkově jazykový projev dokresluje prostředí a náladu jednotlivých povídek. Zpomalujícím prvkem je styl autorova vyprávění. Ten je místy příliš upovídaný a nedokáže jít přímo k věci. Hledáním správného výrazu zabředá do sáhodlouhých popisů, kterými přichází o čtenářovu pozornost. Situační humor trochu drhne a na konverzačním povídky nestojí. Jsou to spíš takové veselé příhody ze života. 
Kniha slibuje víc, než nabízí. Nezasahuje v žádném okamžiku hlouběji, neotevírá žádnou třináctou komnatu. Snad jen autora samotného. Při čtení na mne z něho působilo snad zklamání nebo neurčitý druh smutku z toho, že některé věci jsou nenávratně pryč. Že snad v tom všem špatném bylo něco dobře. A pokud to dobře nebylo, tak to patřilo do doby, kdy přeci jenom měl jeho život mantinely. Meze, které bolí, svazují a přitom jsou to právě ty doteky, kterými lze cítit lásku a život. Ve finále se těžko hledá důvod, proč by se ke knize chtěl čtenář vrátit.
Dobré knihyKniha nevyvolá v čtenáři salvy smíchu, snad jen lehké pousmání. Nedonutí zpytovat svůj život nebo žebříček hodnot, ale možná vyvolá příbuzné vzpomínky. Snad zkrátí deštivé odpoledne, aniž by ho zanechala jakkoliv výjimečným.
Kristina Doubravová
Pavel Vorel, Dobré knihy, 2017
Knihu můžete zakoupit ZDE
