Představte si hnědovlasou Barbaru, jak k večeru obstará své opuštěné kočky v útulku a pak si sedne k psacímu nebo kuchyňskému stolu, dá si čaj a začne psát na svém laptopu příběh. Příběh o lásce a odpuštění. Příběh, do kterého dala možná kousek své vlastní bolesti a kterým chtěla své čtenáře oslovit a dát jim naději na zázraky.
Často jsem při četbě Poppy myslela na samotnou autorku. Je mi sympatická svým vztahem ke kočkám, takže to berte s nadsázkou, možná jí také nadržuji. Ovšem, čtenářský zážitek z této knihy byl pro mne rozporuplný.
Nejprve to byly samé mínusy.
Nechci autorce nijak ublížit, ale začátek knihy mne tak úplně nezaujal, a měla jsem dojem, ze čtu jakýsi tuctový příběh ani ne snad z červené, ale z naivně růžové knihovny. Už už bych snad i knihu odložila, když jsem si náhle uvědomila, že všechno dostalo zcela jiný spád a energii, a kniha se mi četla úplně sama.
Náhle jsem zjihla, četla s něhou a s obrovskou pokorou jsem hltala každou větu, která rozeznívala různé strunky v mé duši. Od těch nejintimnějších, jako je třeba vzpomínka na to křehké pouto, které má dítě se svojí babičkou, kdy právě jejich obrovský věkový rozdíl je tím, co je k sobě připoutá navždy, až po zcela realistické struny odpuštění a možnosti vyléčení se z těžké nemoci jen díky tomu, že začnu milovat a odpustím.
Potom se příběh rozechvívá v nádhernou pavučinu.
Křehká a jemná pavučina příběhu, jenž mi přijde mistrně poskládaný tak, aby v něm citlivý čtenář našel poselství právě sám pro sebe.
Náhle se její sladký hřejivý sen o Jimovi a jejich dítěti proměnil v noční můru. Vybavila si uši rvoucí skřípění plechů auta a začala křičet. Její stárnoucí tělo se otřásalo v nemocniční posteli, jak se snažila procitnout.
Probudila se s němou otázkou, zda křičela nahlas. Její noční košile byla mokrá a lepila se k tělu. Odhrnula si navhlý pramen vlasů, který jí padal do obličeje. Ležela, neschopná ovládnout třes celého těla. Podívala se na Tillie, která klidně oddechovala.
Proč pořád trpěla touhle noční můrou? Proč nemůže zapomenout?
Allegřina muka protrhl Poppyin šepot: „Allegro, nemůžu spát. Nechceš společnost?“ Dívenka stála ve dveřích, rozcuchané vlasy ozářené světlem z chodby. Stará žena se nepřítomně otočila za slabým hláskem.
„Co se děje?“ Poppy za sebou spěšně zavřela dveře, rozsvítila lampičku u postele a zatáhla závěs.
Allegra na ni bez výrazu hleděla, jako by ji viděla poprvé. „Já…měla jsem příšernou noční můru, ale teď už je to v pořádku.“ Otřásla se a objala pažemi.
„Máš úplně propocenou košili, pojď, pomůžu ti ji vyměnit. Kde jsou náhradní?“ zašeptala.
Aniž by počkala na odpověď, otevřela Poppy zásuvku a začala se v ní přehrabovat. „Tady je,“ řekla a zvedla sepranou beztvarou nemocniční košili. „Není nic moc, ale aspoň je suchá.“ Pomohla Allegře se posadit a svléknout její mokrou.
Ze zlého snu zcela vyčerpaná stará žena byla příliš slabá, než aby se vzpírala Poppyině péči. Ještě pořád jí v uších znělo skřípání plechů havarujícího auta – což nebylo možné, protože ve chvíli nehody byla mnoho kilometrů daleko. Léta zkušenosti ji naučila, že nemůže dělat nic jiného, než počkat, až ten příšerný zvuk odezní.
Poppy je příběhem, který v sobě splétá syrovost lidského života a jeho úzkosti a zároveň křehkou nádheru a nebeský klid a štěstí, kterou s sebou život může nést.
O autorce:
Barbara Larriva pochází z New Jersey. Procestovala celý svět a nakonec se usadila pod modrou oblohou slunné Arizony. Má syna a dvě vnoučata. Miluje kočky, zejména ty opuštěné, pro které také založila a vede útulek. Ve volném čase se věnuje psaní knih.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2014, www.synergiepublishing.com
RENATA PETŘÍČKOVÁ
Úvodní foto: Pixabay.com
